Česká ekonomika má za sebou dlouhou tradici industriálního rozvoje. Dává to výhodu určité ekonomické zralosti, ale nelze na to v konkurenci se světem automaticky spoléhat. Historický přínos tohoto tradičního rozvoje se vyčerpává a hledání hospodářské strategie pro budoucnost z toho musí vycházet.

V období 1990-2010 prošla ekonomika ČR několika etapami, od počáteční transformační deprese, přes nerovnovážný růst až po nedávnou krizi. Na počátku bylo samozřejmě především rozhodnutí o podobě základních transformačních kroků (liberalizace, privatizace). Během 90.let jsme prošli klíčovou proměnou všech rozhodujících parametrů našeho hospodářství. Až po tomto období, někdy kolem roku 2001 se vrátil ekonomický výkon země k hodnotám z roku 1989.
Období 1990-1993 bylo z růstového pohledu etapou deprese. Působil zejm. start tvrdých reforem. Výsledný postup přijal parlament v září 1990. Zvítězila razantnější verze Václava Klause oproti té postupnější, která chtěla dávkovat změny „step by step“. a v pevnějším právním rámci. Na ekonomický propad těch let působila zejm. restrikce rozpočtová i měnová, snížení koupěschopné poptávky, devalvace koruny, rozpad RVHP ale i rozpad Československa.
Léta 1994-1996 přinesla mírné oživení, ale také významné nerovnováhy zejm. v oblasti platební bilance. Rovnováhu veřejných financí zachraňovaly v podstatě až privatizační výnosy. V letech 1997-1998 už klesala česká ekonomika do recese. Působila tu krize v bankovním sektoru (sanace toxických aktiv nás tehdy stála stovky milard) a otřes měny (vyvolalo to m.j. přechod od fixního kursu CZK k řízenému floatingu). Působila nedostatečná restrukturalizace hospodářství na makro i mikroúrovni a růst podvázalo i rozhodnutí o další rozpočtové restrikci.
Předčasné volby a nástup vlády Miloše Zemana přinesl uvolnění makroekonomické politiky. O následujícím období 1999-2003 se dá hovořit jako období mírné expanze. Poněkud limitující bylo vnější prostředí, protože EU docházelo ke zpomalení růstu. Míra investic v tomto období dosáhla ca 30%. Zesílil příliv zahraničních investic, provázený ale transfery zisku V té době se také začal zvyšovat veřejný dluh
V období 2004-2008 dokázala ČR i vzhledem ke globálnímu oživení udržet solidní tempa hospodářského růstu. Naší ekonomice pomohl i vstup do bezcelního prostoru EU. Pokud jde o investiční aktivitu, tak ČR tehdy patřila mezi zeměmi OECD ke špičce. Míra investic měřená podílem hrubého kapitálu v běžných cenách na hrubém domácím produktu klesla k cca 25%. Způsobilo to ale vyšší tempo růstu podílu v ukazateli míry investic, tedy vytvořený HDP.
Jak se pak ukázalo, ani toto vzepjetí hospodářského růstu bohužel nestačilo k výraznějšímu uzavírání mezery v ekonomické úrovni vůči nejvyspělejším zemím a k výraznějšímu postupu reálné konvergence. Vnitřní strukturální změny nevytvořily dostatečnou základnu pro dlouhodobé udržení masivního vzestupu ekonomické úrovně ČR.
Léta 2009-2010 už byla poznamenána světovou finanční a hospodářskou krizí. V jejím důsledku míra investic výrazně spadla (cca ke 20%). ČR nepatřila mezi země s přímo ohroženým finančním sektorem, ani jí nehrozil státní bankrot jako Řecku, Irsku či Portugalsku. Dopady zejm. na nefinační podniky však byly významné. ČR se v tomto období dostala v investiční aktivitě pod průměr EU, na rozdíl od takových zemí jako je Slovensko, Rakousko a nebo Slovinsko.
Přitom je jasné, že o konkurenceschopnosti ekonomiky rozhodne dlouhodobě prosazování inovací a podpora investic a restrukturalizace se zaváděním nových technologií (rozvíjení kvalitativních faktorů zvyšování produktivity výrobních činitelů). Míra investic byla v ČR po většinu období 1990-2010 poměrně vysoká, ale nevedla k odpovídajícími růstu produktivity. Sliby, jak ČR bude záhy druhým švýcarskem, ekonomickým tygrem společné Evropy, zapadají postupně prachem.
Nová hospodářská strategie ČR bude proto vyžadovat promyšlenou péčí o intenzitu a efektivnost investičního procesu. Jen tak lze dlouhodoběji podpořit žádoucí změny ve struktuře ekonomiky a další modernizaci výrobní základny. Znamená to zvyšování absorpční schopnosti země pro přejímání nových technologií a transferu poznatků výzkumu do hospodářské (zejména průmyslové) praxe. Úkolem je nejen nastavení pravidel ale i přilákání veřejných i soukromých investic.
V situaci, kdy fiskální stimul nelze opřít o větší nárůst veřejných výdajů, je důležité v prvé řadě omezit mrhání prostředky ve veřejných zakázkách (zejm. kontrola nabídkových cen) a pak přesměrování veřejných kapitálových výdajů ve prospěch investic s větším multiplikačním efektem. Zejména v oblasti infrastrukturních projektů je důležitá podpora čerpání evropských zdrojů, včetně řešení jejich dofinancování z českých zdrojů. Je tu i možnost ovlivnit strukturu investicemi státu do pečlivě zvolených strategických joint-venture projektů.
Soukromé investory může přilákat lepší úvěrová angažovanost bank (manipulace sazbami centrálních bank v tomto ohledu bohužel příliš nepomáhá) ale také účinný systém investičních pobídek. Dosavadní investiční pobídky neměly dostatečně cílený a synergický efekt, Politika reinvestičních odpisů, daňové amortizace jednotlivých aktiv a daňové úlevy z daňového základu musí být lépe orientovaná. To se týká i přímých zahraničních investic, které byly dosud nedostatečně směrovány do sofistikovaných výrob (spíše šlo o montovny) a nedostatečně kooperovaly s domácími podniky.
Podle srovnání ekonomické úrovně je dnes ČR mezi 27 členskými zeměmi EU na 17. místě. Není to tragedie ale ani žádná výhra. Máme-li se stát propříště alespoň trochu zdravým ekonomickým tygrem, budeme muset věnovat zejm. racionálním rozvojovým investicím více pozornosti. Jako belhavá opelichaná minda bychom už totiž do lepších časů těžko doskočili. A nečekejme že to integrující vyspělá Evropa a vyzdravělá eurozóna vyřeší všechno za nás.