Vláda Petra Nečase chce vstoupit do dějepisu jako vláda reformní. K významným strukturálním reformám má patřit tzv. individuální fondové spoření. Pomohou připravované reformy ke konsolidaci našich jistot na stáří a nebo jde spíš o zobchodování nemalého objemu úložek občanů peněžním sektorem?

Nic proti dobrovolnému šetření v soukromých fondech. Část občanů by určitě ráda nějak šikovně dlouhodobě investovala své úspory. Odbory a opozice jen varují, že pokud to bude na úkor státního průběžného penzijního systému, tak to nezajistí důstojný standard na stáří pro lidi, kteří měli v životě nízké příjmy. A rozdělí-li si fondy úspory obyvatelstva, není to v žádném případě samospasitelné.
V připomínkovém řízení je balíček zákonů, které budou definovat nová pravidla pro poskytování různých spořících produktů. Nové nastavení systému nejspíš přinese vlnu fúzí a čištění trhu, vedle existujících fondů se přihlásí i universální peněžní ústavy a silné kapitálové skupiny se zahraničními matkami. To je výzva nejen pro regulátory v této oblasti, ale také apel na politickou a právní stabilitu navržené nové insitucionální struktury.
Debata se nyní soustřeďuje hlavně na tzv. druhý pilíř penzijní reformy, tedy zda mají být dobrovolně vyvedeny 3 procentní body z důchodového pojištění do soukromých kapitálových fondů. Pokud to bude jen nějakých 25 mld Kč ročně (záleží na zájmu a možnostech lidí), za 20 let by to bylo cca 500 mld Kč. To jsou peníze, které samozřejmě mohou v prvním pilíři chybět.
Zacházení s těmito penězi má být omezeno - bude možné si vybrat maximálně ze čtyř investičních strategií, přičemž jedna bude investovat výhradně do státních českých dluhopisů. Ale v dynamičtějších strategiích se bude moci investovat prostřednictvím investičních fondů i do rizikovějších aktiv a povinnost investovat v českých korunách. Je limitována pouze na třetinu aktiv.
Méně skloňovaným tématem je tzv. třetí pilíř penzijní reformy, který má vznikout transformací již existujícího penzijního připojištění. Tady mají lidé zejména střední generace našetřeno se stání podporou cca 220 mld Kč. Výkonnost těchto českých penzijních fondů je ale zatím prachbídná, nebýt státního příspěvku tak se nevyplatí vůbec.
Vláda chce proto navrhnout ve třetím pilíři uvolnění regulace pro investování, a to včetně zrušení povinnosti hospodařit bez ztrát (tzv. garantovaná nula). Na rozdíl od druhého pilíře zde bude možný neomezený počet investičních strategií. Součástí transformace třetího pilíře má být i oddělení majetku střadatelů a akcionářů. Rozdíly v ocenění majektu fondu a náklady příštích období tak ponese akcionář fondu.
Zajem o stovky milard úspor obyvatelstva je nemalý. Případná státní podpora či výhodné nastavení pravidel může nasměrovat i zájem obyvatelstva. Ve hře je i možnost podpory příspěvků zaměstnavatelů k penzijnímu pojištění svých zaměstnanců. A tak je připravovaná diversifikace nabídek spořících produktů předmětem konkurečního boje ale i politického zájmu z prava i z leva. Přitom zaručit dlouhodobé výnosy s fondového spoření není v žádné variantě snadné.
V poslední době se otevřela debata o možnosti jakéhosi čtvrtého pilíře. Stavební spořitelny se usilují, aby je vláda zahrnula do důchodové reformy coby plnohodnotnou součást nového penzijního systému. V stavebních spořitelnách má dnes na 5 milionů klientů naspořeno cca 430 mld Kč. Přesto stavební spořitelny po redukci státní podpory stavebního spoření bojují o své místo na slunci a získat přístup k zdrojů, možná i se státní podporou by se jim samozřejmě hodilo.
Produkt stavebního spoření by byl tzv. čtvrtým pilířem pozměněn. Asociace stavebních spořitelen se odvolává na podobný systém uzákoněný v Německu. Argumentem je, že mít na stáří zajištěné vlastní bydlení zásadně zlevňuje náklady na bydlení. Podobně se stavební spořitelny v minulosti zajímaly o návrh rozšíření účelu stavebního spoření na státem podporované půjčky na vzdělání.
O co by mělo v tomto čtvrtém pilíři konkrétně jít ? Na konci spořícího cyklu by klienti stavebních spořitelen prostě vložili celou částku jako vklad do jiného finančního produktu, například životního pojištění, nebo podílových fondů. Naspořená částka by sloužila buď k nákupu nemovitosti, nebo by byla převedena do nákupu státních dluhopisů,. Po ukončení spořící fáze by klient mohl dostával po určité období pouze tzv. anuity (jakousi rentu). Spořitelny by tak mohly vedle stavebního spoření a nabídek životního pojištění či pojištění majetku mít možnost spravovat prostředky zhodnocované s garancí státu.
Je evidentní, že konečná pravidla fondového spoření se týkají nemalých částek a že nejde o maličkost. Tím více zaráží často mimojdoucí debata. A následky pak přijdou. Nechci hned strašit maďarským scénářem a opětnou nacionalizací peněz uložených v soukromých fondech. Příkladem neujasněného postupu může být i fakt, že v ČR stále nemáme zaměstnanecké fondy, které jsou v EU poměrně běžné. To by už mohl být třeba pátý pilíř.
Působení těchto fondů s působností na celém na vnitřním trhu EU nám ukládá evropská legislativa. A za nesplnění příslušné směrnice je ČR žalována Evropskou komisí u Soudního dvora EU s možnou sankcí za každý den od roku 2005 22 tisíc eur. Ale změtení už je i bez pátého pilíře dost velké.Vynořme tedy z mlžin politických debat konkrétní sbilancovaná čísla a vytáhněme konečně všechny karty z rukávu. A pak možná i debaty o všech těch reformních pilířích dostanou jasnější smysl.