Bankovní krize v ČR z 90. let a ztráty s ní spojené minulého století je poměrné známé. I to je jedna z příčin dnes tolik chybějících zdrojů.Méně známá už je skutečnost, že zatímco velké banky byly bez omezení sanovány státem, tak uspokojení klientů malých zkrachovalých finančních ústavů neprobíhalo rovným způsobem.

V případě různých náíhrad klientům nešlo jen o to, jak se legislativně vyvíjelo původně nedostatečné garanční schéma tj. míra pojištění vkladů a fungování solidárního fondu naplňovaného příspěvky od všech subjektů bankovního trhu (hranice oprávněných náhrad za pojištěné pohledávky 25 000 EUR byla jako psychologická prevence vůči hrozícímu runu na banky byla ve světové finanční krizi roku 2009 i u nás zvýšena na 50 000 EUR, ale k žádnému krachu u nás nedošlo).
Šlo především o to, že pod přímým politickým tlakem bankovní krize byli před lety vkladatelé uspokojováni nad zákonný rámec. Ještě v roce 2001 český parlament přijal zákon o výplatě dodatečných náhrad klientům Pragobanky, a.s., Moravia banky, a.s. a Universal banky, a.s., které zatížily Fond pojištění vkladů v rozsahu 2,2 mld korun. Jak ale tlak krize v bankovním sektoru přestával být akutní, tak se nadstandardní odškodnění klientů dalších bank, kterým byla také odebrána licence, již odmítalo jako nesystémové.
Specielním případem nerovného dopadu bankovní krize pak bylo postavení členů tzv. kampeliček, tedy družstevních záložen. Členové družstva mají sice jiné postavení než běžný klient banky, politická chyba při počátečním rozvoji segmentu kampeliček však nebyla při jejich mimořádném odškodnění v době bankovní krize zohledněna a i zde lze mluvit o jisté nespravedlivosti.
Řešit tyto nerovnosti a udělat konečně tečku za důsledky někdejší bankovní krize se již po léta snaží různé poslanecké legislativní návrhy. Týkalo se to zejm. klientů Union banky a.s., Plzeňské banky a.s. a Kreditní banky Plzeň, a.s.. Šlo nejen o drobné střadatele, ale často také o peníze malých obcí. Osud těchto bank lze považovat za dozvuk bankovní krize z 90. let a tedy i na ně se měly vztahovat kroky, jdoucí nad rámec současného standardního garantování vkladů. Jde v tomto případě o náhradu mimořádnou, tedy nezakládá retroaktivně jiný systém náhrad.
V roce 2005 byl předložen návrh skupiny poslanců jdoucí napříč politickým spektrem (ODS, Unie svobody, ČSSD i KSČM) který chtěl uzákonit právo na dodatečnou náhradu vkladatelům až do výše 4 milionů Kč. Ze struktury vkladů podle informací správců konkursní podstaty šlo o nároky v objemu maximálně 3,8 miliard korun. Tyto nároky měly být pro nedostatek prostředků ve Fondu pojištění vkladů uspokojeny z výnosu státních dluhopisů. V tehdejším parlamentu měla sice levice většinu, ale pro odpor tehdejší vlády návrh o jeden hlas neprošel.
Předmětem debat byla částka 4 milionů korun, která převyšuje garantovaný průměrný vklad v ČR (variantou byla nižší hranice 2 miliony korun). Otázkou bylo také to, zda mají být náhrady poskytnuty i za pohledávky České pojišťovny, tedy refundace za pojistné v důsledku krachu jejím klientům. K dalšímu pokusu o řešení dodatečných náhrad vkladatelům výše jmenovaných bank došlo v roce 2007 – tento návrh již parlamentem, i s podporou KSČM prošel, ale následně bylo příslušné ustanovení na návrh skupiny senátorů zrušeno Ústavním soudem jako tzv. přílepek. V loňském roce se o podobný návrh zákona ještě pokusili v Senátu, ale horní komora parlamentu tento návrh také nepřijala.
Pokud jde o řešení náhrad členům družstevních záložen, tak i zde bylo několik poslaneckých návrhů. Těm byly jejich pohledávky za krachující kampeličkou poskytovány jen do výše 90% vkladu a maximálně do výše 400 tisíc korun. V roce 2003 byl ještě na krytí výplaty nečekaně vysokých náhrad ze Zajišťovacího fondu družstevních záložen uvolněny dodatečně zdroje ze státních dluhopisů.
Návrhy na vyšší náhrady pro členy družstevních záložen už však neprošly. V roce 2005 jim byly neúspěšně navrženy náhrady 100% a až do výše 4 milionů korun. V roce 2008 rozhodl proti ČR ve prospěch českých kampeličkářů Evropský soud pro lidská práva. Ale ani další poslanecký návrh na jejich náhrady 100% do výše 2 milionů korun v roce 2009 neprošel. Podporu tehdy získal jen od poslanců KSČM a ČSSD. Tečka za bankovní krizí tedy na sebe nechá stále čekat. Poškození střadatelé by jistě ocenili, kdyby tento problému zástupci občanů zvolení v tomto volebním období konečně vyřešili.