Rozpočty hl. města Prahy každoročně proteče více jak šest desítek miliard korun. To je více jak 50 tisíc korun na obyvatele Prahy každý rok, ale jsou to jen cca 4% veškerých veřejných financí v ČR. Je to hodně nebo málo ? Je třeba všeobecně zatracovaným Pražákům ubrat finanční kyslík ? Napětí ve veřejných financích a s tím spojený boj s rozpočtovým plýtváním dává této otázce aktuální smysl.


Pražská pravicová opozice bude určitě říkat, že do doby než pražské korupcí prolezlé kmotry vystřídá u kormidla liliově čistá Kalouskova TOP09, tak bude lepší, aby se Pražané uskromnili. Popřípadě aby se raději peníze pro Prahu utratily jinde. Ale proč se předhánět v populismu a nevzít raději tužku do ruky a rozum do hrsti.
Jak je to s těmi zbytečnými pražskými miliardami ? Vždyť v krizovém roce 2009 přišla Praha na daňových příjmech oproti roku 2008 o 7 miliard korun a ani letos ještě nedosáhneme předkrizové úrovně těchto příjmů. Představitelé radnice navíc varují, že v rozpočtu na příští rok bude chybět až devět miliard korun.
Má snad proto opravdu Praha začít v této pro realitní byznys nevýhodné době prodávat náhodně vybrané nemovitosti, jak naznačila radní za ODS Aleksandra Udženija ? Díry v rozpočtu dopravních staveb by měl prý zacelit prodej majetku minimálně za 1,5 miliardy a první nabídky už nabízí server Reality.cz. Je ale takové zbavování se majetku koncepční ?
Praha jako velkoměsto má samozřejmě značné nároky na infrastrukturu. Např. pražský dopravní podnik vykázal v loňském roce na integrovanou dopravu náklady 14 miliard korun, z toho pokryly tržby z přepravy jen 4,5 miliardy korun. Z pražského rozpočtu jde prakticky polovina kapitálových výdajů na dopravu. Přesto Pražané znají každodenní problémy s dopravou, uliční síť bývá ucpaná, pro nedostatek prostředků se posouvají termíny dostavby pražského metra.
Oproti jiným městům má Praha ještě jednu specifiku – je správní centrum a tudíž je na jeho území koncentrována nejen vrcholová správa státu, ale je současně obcí i krajem. A tomu odpovídají i kompetence, které na ni byly uvaleny v souvislosti s uspořádáním veřejné správy. Praha obhospodařuje četná vzdělávací, zdravotnická a sociální, ale také kulturní a sportovní zařízení s nadregionálním významem (40% pacientů v Praze je mimopražských, studuje zde na 100 tisíc mimopražských studentů SŚ i VŠ atd.).
Praha je samozřejmě i významným ekonomickým centrem. Přináší jak nadprůměrný ekonomický výkon (tvoří stabilně ¼ HDP celé ČR), tak i rozšiřuje významně nabídku pracovních míst (cca 1/5 lidí zaměstnaných v Praze dojíždí od jinud a snižuje tak nezaměstnanost, zejm. středočeského kraje). Vzhledem k vysokému ekonomickému výkonu se Praha podílí významnou měrou na plnění daňových příjmů celého systému veřejných financí. V poslední době je ale často skloňovanou otázkou, zda část daňového inkasa, která se do Prahy vrací, je adekvátní.
Výhrady vůči současnému podílu Prahy na daních souvisí především s kritikou hospodárnosti hlavního města. Otazníky nad různými výběrovými řízením se vznášejí i nad Prahou (vzpomeňme např. nechvalnou kausu Opencard). Problémem jsou i některé hospodářské smlouvy – lze vzpomenout např. smlouvu na provozování pražské vodovodní infrastruktury. V neposlední řadě je to otázka problémů na úseku městského investičního dohledu, které odhalily problémy při výstavbě pražského tunelového systému (srovnejme již legendárně předraženou Blanku).
Další výhrady přicházejí od starostů menších měst, kteří mají nastavení současného systému sdílených daní za diskriminační. Zákon o rozpočtovém určení daní totiž přepočítává daně sdílené mezi státním rozpočtem a rozpočty územních samospráv (jde o daň z příjmu a daň z přidané hodnoty) tak, že při přepočtu daňového příjmu na obyvatele existují významné rozdíly (Praha dostává cca 30 tisíc korun na obyvatele, Brno cca 18 tisíc korun a menší obce jen asi 7 tisíc korun). Tomuto problému se chtěla věnovat podle programového prohlášení i současná vláda Petra Nečase a to tak, že by převedla část peněz z centra na menší a středně velké obce. Tohoto tématu se ale chopila TOP09 a chce razantně snížit i daňové příjmy největších měst. A o tento návrh vznikl koaliční spor, protože primátoři dotčených měst se samozřejmě ohradili.
Je jasné, že ukazatel podílu sdílených daní na obyvatele obce nelze absolutizovat Rozdíly budou existovat i nadále. Otázkou ovšem je, jak velké rozdíly jsou objektivní (diskutovaný návrh zákona o rozpočtovém určení daní požaduje 3 : 1) a jakými cestami má být toho poměru dosaženo. Absolutně spravedlivý vzorec neexistuje. Jde spíše o politické rozhodnutí a to si bude muset vyřešit především vláda samotná Pokud by byl prosazen návrh ministra Kalouska a TOP09, bude Praha pokrácena na daňových příjmech o cca 6%, což představuje 2,2 miliard korun.
Pokud bude jako kompromis vládních pravicových stran snížen podíl Prahy na příspěvku pro obce, ale zároveň bude zvýšen podíl Prahy na příspěvku pro kraj, bude to šalamounské řešení. Nové peníze to do systému veřejných financí a do rozpočtů územních samospráv nepřinese. To může jen péče o hospodářský rozvoj a větší zdanění korporací alespoň na evropsky běžné úrovni. A samozřejmě omezení korupce a další plýtvání veřejnými prostředky. Rozpočtové spory mezi velkými městy a venkovem by bylo jen odvádění pozornosti od podstaty problému.