Už více jak půl století si generace dětí čtou o příhodách človíčka Neználka. První čtenáři těchto knih je dnes již kupují svým vnoučatům. V jednoduché formě nabízí někdejší ideologické obrazy komunismu a kapitalismu. Přes tento „rozvratný“ politický náboj vychází tyto knihy dodnes a dělají radost dětem kolem šesti let.


Trilogii má na svědomí ruský autor dětských knížek Nikolaj Nikolajevič Nosov (1908 - 1976). Vymyslel si svět malých človíčků (rusky „коротышки“), na kterém zábavným způsobem charakterizuje negativní i pozitivní rysy světa dospělých. Poprvé se objevují v povídce «Винтик, Шпунтик и пылесос», která vyšla v roce 1953 v ukrajinském časopise «Барвинок». Tenhle svět malíčků není jen nějaký neurčitý fantaskní svět či klasická pohádka, spíše jde o zvláštní utopii, ve které lze hledat alegorie na uspořádání lidské společnosti.

V první části trilogie „Neználkovy příhody“ (rusky jako «Приключения Незнайки и его друзей» v roce 1954, česky poprvé 1957) se můžeme seznámit s rustikálně idylickým životem malinkatých človíčků. V městě Kvítečkově (rusky „Цветочный город“), ležícím na potoce jménem Okurková řeka, žijí malíčci v jakési prvobytné harmonii s přírodou. Hlavní postava trilogie Neználek (rusky „Незнайка“) tu vystupuje jen jako takový zlobilek a srandovní popleta s dobrými úmysly. Antipod Neználka je sečtělý Všeználek (rusky Зна́йка). Když si človíčci podle návrhů Všeználka sestrojí balón a jdou se proletět, ztroskotají u městečka Zelení (rusky „Зелёный город“), obývaném pouze „malenkami“ – ženskou variantou človíčků.

V další knize „Neználek ve Slunečním městě“ (rusky jako «Незнайка в Солнечном городе» 1958, česky poprvé 1961) Neználek na cestách doputuje do utopického Slunečního města, kde neexistují peníze a všichni mají všeho dostatek. Jestli v Kvítečkově měli človíčkové spíše "prvobytně pospolnou společnost", ve Slunečním městě už to byl rozvinutý komunismus. Sluneční město lze možná srovnávat se slunečním státem Thomase Campanelly. Reálie tu ale kopírovaly estetiku nové doby, kdy Chruščov sliboval, že „ještě naše generace bude žít v komunismu“ – všude futuristické domy, zábavné parky a v kiosku limonáda zdarma, stejně jako byla zdarma hromadná městská doprava - přitom žádné zadrátované hranice ani donucení. Milicionář Hvízdálek (rusky Свистулькин) je uctivý dobrák, který vše řešil domluvou, jako se řešily v Slunečním městě všechny problémy.
I když jsou v knize i pohádkové prvky (za dobré skutky je Neználek od čaroděje vybaven kouzelnou hůlkou, kterou samozřejmě používá po „neználovsku - omylem spustí vlnu anarchie, která město bezmála zničí), tak jsou v Slunečním městě všude výdobytky technického pokroku. Kamerový systém sledování dopravy, šachové komputery, hlasem řízení roboti, automatické vysavače, sluneční panely na střechách domů a mnoho dalších. Továrny produkují automaticky vše co je zapotřebí a tak nejsou nutné peníze. Všichni malíčci a malenky jsou si rovni a na závěr se všichni stávají slunečními bratry.

V poslední části trilogie „Neználek na Měsíci“ (rusky «Незнайка на Луне» 1964, česky poprvé 1968) jde už o dětský sci-fi román, spojený s otevřeně protikapitalistickou agitkou. Neználek omylem použije prototyp rakety a odletí automaticky na Měsíc. Tam spadnou do jeho dutých útrob a uvnitř narazí na chudé človíčky, jak sotva přežívají, zatímco boháči si žijí jako prasata v žitě. Měsíčňané tu pěstují rostliny stejně malé jako jsou oni. Dobrák Neználek jim chce pomoci a chce dopravit ze Země semena rostlin, která mají 100× větší plody. A rozhodne se sehnat na to prostředky v duchu tržní ekonomiky. Založí z příspěvků drobných akcionářů obchodní společnost (rusky se jmenovala „Обществo Гигантских Растений“), tu ovšem vytunelují podvodníci a Neználek musí utéci.
Zatímco komunismus v Slunečním městě nemusí být udržován násilím, tak naopak je tvrdou silou udržován měsíční kapitalismus. Místní policie se nezdráhá použít elektrický obušek, ale i pušky a kulomety. Symbolem oligarchizované společnosti je rada boháčů nazvaná Velký pindam (rusky „Большой бредлам“). Popleta Neználek v ponuré měsíční antiutopii strádá mezi nejnuznějšími. Nakonec se tam ale dostanou jeho kamarádi ze Země a s pomocí antigravitace udělají de facto politický převrat. Když měsíční policajti jen tak poletují v beztížném stavu, má buržoazie smůlu a samospádem se Měsíc stane komunistickým.

Úspěchu původních tří neználkovských knih využil Igor Petrovič Nosov, vnuk Nikolaje Nosova v knize „Neználek v Kameném městě“ (rusky «Путешествие Незнайки в Каменном городе» 2005, česky 2009). Malíčci se tu vydávají znovu na cesty. Postaví si vor a plují po Okurkové řece, překonají poušť a nakonec se setkají s civilizací technologicky rozvinutého Kamenného města. Jeho obyvatelé nežijí ekologicky jako človíčkové z Kvítečkova. – všude samý beton, asfalt, umělá strava a odlidštěná technika. Nakonec se místní rozhodnou dát šanci přírodě s pomocí semen květin, které jim darují obyvatelé Kvítečkova. Neználkovi se věnoval Igor Nosov ještě v knížce příběhů «Остров Незнайки», inspirovaná jeho synem Váňou, česky ale nevyšla.
Všechny ty dobrodružné a utopické příběhy človíčka Neználka dětem pomáhají uchopit matoucí svět kolem nich v zábavných a srozumitelných obrazech. Postavy malíčků schopných udatných či zázračných činů fungují i jako vzory : malý Neználek není ani udatný ani chytrý, nabízí ale naději, že i obyčejný kluk může nakonec v životě uspět, když se naučí překonávat spolu s ostatními překážky. Jeho příběhy podporují představivost i růst sociálního cítění. I když sami mají fantazijní původ a pro mnohé i sporný ideologický rámec, jsou můstkem mezi dospělým a dětským světem, objevují dětem novou dimenzi reality. A proto budou nejspíš čteny i nadále.