27. května 1942 provedli čs. parašutisté vyslaní londýnskou emigrantskou vládou atentát na zastupujícího říšského protektora Heydricha. O hrdinství členů odboje, kteří za svobodu své země v boji proti nacismu neváhali položit život není pochyb. Debaty se však vedou o smyslu a důsledcích této akce.


Reinhard Heydrich (7.3.1904 - 4.6.1942)

Na otázku, zda šlo o akcí dobře uváženou a v dané situaci nutnou, neexistuje jednoznačná odpověď. Ideologicky nezatížená historiografie musí uznat jak klady, tak zápory této akce. A zdaleka nejde jen o vztahy mezi zahraničím exilem a domácím odbojem či spory mezi Londýnem (Beneš) a Moskvou (Gottwald).
Bezprostředně po atentát na Reinharda Heydricha rozhlas okamžitě začíná vysílat, znovu a znovu: „V důsledku atentátu se s okamžitou účinností vyhlašuje civilní stav výjimečný nad celým protektorátem Čechy a Morava. Kdo, osoby které měli účast na spáchání atentátu, přechovává anebo jim poskytuje pomoc, anebo maje vědomost o jejich pobytu anebo osobě, neučiní žádné oznámení, bude zastřelen se svou rodinou.“ Ze sdělovadel se v sledujících dnech valí jména všech popravených.
K historii toho co souvisí s atentátem na zastupujícího říšského protektora, nepatří jen heroické okamžiky. Večer 2. 6. 1942 svolala protektorátní vláda na Staroměstské náměstí první z řady veřejných shromáždění, aby podle pokynů nacistické propagandy odsoudila atentát na RH a proklamovala věrnost českého národa Hitlerově říši. Manifestace se zúčastnilo na 60 000 Pražanů, smutné dobové filmové záběry z těchto pokořujících okamžiků asi známe všichni.


Manifestace věrnosti Říši na Staroměstském náměstí

Smrt tohoto muže, přezdívaného plavá bestie, spustil vlnu nacistického teroru a represí, ve který bylo popraveno na tisíce nevinných osob. Cenou za smrt tohoto muže bylo také vyhlazení obcí Lidice na kladensku (10.6. 1942), a Ležáky (24.6.1942) na pardubicku. Poměrně málo je známa historie obce Bernartice, ve které bylo zatčeno 86 osob, z toho bylo 29 zastřeleno. Je pravdou, že za heydrichiády se prakticky rozbila do té doby budovaná síť domácího odboje a zásadně tím utlumil odpor na území protektorátu. Smrt Heydricha určitě nacisty nezastavila a naopak významně přitvrdila podmínky života u nás.
Někteří poukazují na to, že teprve po heydrichiádě uznala britská vláda a také de Gaullovi Svobodní Francouzi exilovou vládu Edvarda Beneše za představitele československého národa a stvrdila nás jako součást protihitlerovské koalice. Kdyby ale mělo jít v operaci Antropoid jen o politické gesto, které mělo zvýšit prestiž londýnského exilu, který na recepcích nebrali moc vážně, byla by to cena nepřiměřená.
Diplomatické argumenty pro atentát zřejmě nejsou ty rozhodující. Velká Británie 5.8.1942 a Francie 29.9.1942 sice oficielně odvolaly podpis pod mnichovskou dohodou, což znamenalo souhlas s tím, že po válce by mělo mít Československo stejné hranice, jako do r. 1938. Realitou ale je, že prakticky Anglie a Francie přestaly Mnichov uznávat už po 15.březnu 1939. A klíčový podíl na porážce Říše a také na poválečném uspořádání Evropy měl pak už samozřejmě Sovětský svaz.
Co je daleko důležitější, že lidé pochopili atentát jako signál odporu a zranitelnosti nacistů. Atentát přesáhl rozměr protektorátu – obdivovaný Heydrich byl vlastně třetí muž v nacistické hierarchii (po vůdci Adolfu Hitlerovi a říšském veliteli SS Heinrichu Himmlerovi). Hitler mu už v roce 1933 nabídl vybudovat bezpečnostní službu (Sicherheitdienst), špionážní organizaci uvnitř nacistické strany, což Heydrich ochotně a s nadšením přijal. Heydrich byl také pověřen Göringem, aby na konferenci ve Wannsee 20.1.1942 vyřešil s konečnou platností židovskou otázku. Mezi esesmany se říkalo HHhH, tedy „Himmlers Hirn heisst Heydrich“. A smrt vzorového árijce a elitního nacisty je opravdu zasáhla.


Protektorátní známka s posmrtnou maskou Heydricha

Tak mocný muž měl samozřejmě své odpůrce i mezi nacisty. Hned po atentátu na Heydricha vysílal britský rozhlas krátkou a neopakovanou informaci, že na atentátu na Heydricha měli zájem i nacističtí mocipáni. Byla vlastně určena pro německou rozvědku, aby mohl být Hitler do určité míry ovlivněn. Naznačila, že někteří významní nacisté neměli zájem na Heydrichově přítomnosti v samotném Berlínu, kde by měl volnější přístup do Hitlerova kancelářství a mohl tedy osnovat jemu vyhovující intriky a informace. Proto spekulace, že jeho smrti 4. 6. 1942 v pražské nemocnici Na Bulovce bylo pomoženo některým německým lékařem (u raněného byli německý ředitele nemocnice dr. Dick a osobní lékař SS-brigadeführer dr. Gebhardt a další) není zcela beze smyslu.
Součástí příběhu atentátu na Hendricha je nejen hrdinský skon parašutistů v kryptě kostela v Resslově ulici v Praze, ale také parašutista Karel Čurda, který se dobrovolně přihlásil gestapu v Pečkově paláci a poskytl Němcům informace o úkrytu dalších členů skupiny. Dožil se pak bez úhony konce války a 17. května 1945 byl zatčen, odsouzen k trestu smrti a popraven za zradu. V jeho rodné obci Nová Hlína, kde se ukrýval, si ale asi právem myslí, že kdyby ho rozzuření nacisté v úkryt našli, dopadla by Nová Hlína jako Lidice. I to byla válka, i to provázelo boj se zlem nacismu.
To co přišlo po smrti tyrana bylo v každém případě těžké. Boj se zlem tak vyvolal jiné zlo. Atentát vyvolával spory už předem, odbojáři doma tušili, že přijde krutá odpověď. Říci, že nevinné oběti represí jsou druhotné ve srovnání s probuzeným zájmem o odpor Čechoslováků opravdu nelze. Potomci nevinných popravených to vnímají zvláště citlivě. Ovšem neprotivit se zlu by mu jen přenechávalo prostor k tomu, aby rostlo. Rozhodně však platí, že obětem heydrichiády patří úcta a samotným atentátníkům přiznání odvahy.


Pamětní deska v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici

Vyšlo na www.vasevec.cz