Je pochopitelné, že existují různé politické názory na míru zdanění a tedy i objem přerozdělování. Pokud existuje optimum celospolečenského daňového břemene, je nejlépe je stabilizovat a zbytečně daně nerozkolísat. Dnes jsme ovšem v situaci, kdy byly extrémně sníženy přímé daně, což spustilo volání po reakci opačným směrem.


Platí, že pokud dáváme státu více, tak nám bude méně zůstávat. Nějaký stát ale potřebujeme. Je to příspěvek na financování veřejného sektoru a ten nese m.j. významné náklady na komplexní produktivnost lidského kapitálu. Také platí, že i při stabilizované daňové kvótě lze měnit strukturu daňové zátěže. Od poměru mezi přímými a nepřímými daněmi až po rozlišení tržní síly plátce. Realitou je oligopol a ne svobodný trh. Daně přitom nemají jen inkasní efekt, současně i regulují asymetrii na trhu - tedy vyrovnávají šance a jsou aktivním nástrojem strukturální politiky. Ideologickým extrémem je tvrzení, že jakékoliv vyšší daně jsou v rozporu s osobní svobodou a na úkor výkonu.
Dnes levice navrhuje rozloučit se definitivně s nefungujícím pokusem o rovnou daň. Požadavek posílení principu daňové progrese má dva klíčové důvody – jednak zvýšení solidarity v daňovém systému, jednak zvýšit příjmy do veřejných rozpočtů. V letech pravicových vlád byl do našeho daňového systému zabudován systém jednotné sazby z daní z příjmu. U příjmů fyzických osob to bylo 15% ze superhrubé mzdy (k hrubé mzdě se přičítají sociální a zdravotní odvody) a u příjmů právnických osob to bylo 19%. Tento krok znamenal výpad daňového inkasa. To by se nyní mohlo změnit.

Zrušení tzv. superhrubé mzdy bylo přijato už v roce 2011, ale odloženo bylo až k 1.1. 2015. Po přepočtu by pak odpovídala původní 15% sazba dani z příjmů fyzických osob nově cca 19-20%. Za této situace chce KSČM zavést po zrušení tzv. superhrubé mzdy u daní z příjmu fyzických osob druhé pásmo 25% pro příjmy nad 50 tisíc měsíčně i třetí pásmo 32% pro příjmy nad 100 tisíc měsíčně. Tím by podle míry hospodářského oživení získala až dvě desítky miliard korun ročně navíc.
Návrhem tří pásem se KSČM liší od ČSSD. Ta je slovně také pro daňovou progresi ale jen v podobě druhého pásma 30% a to pro lidi s ročním příjmem kolem 1 milionu korun. Těchto lidí není tak mnoho (kolem 50 tisíc, jde zejm. o manažery, právníky, ústavní činitele, IT experty) a tak výnos s této sazby by byl maximálně kolem 5 miliard korun (v roce 2012 činil celkový výnos z této daně 137 miliard korun). Šlo by tedy spíš o akt politické solidarity, nikoliv o podstatnější rozpočtové inkaso. Na to už pod tlakem krize přistoupila Nečasova vláda, která na léta 2013-2015 uzákonila solidární přirážku 7% nad základní sazbu (tzv. dočasnou milionářská daň) Přitom ještě v roce 2010 požadovala ČSSD horní sazbu daně z příjmu pro milionáře 38%.
Zvýšená sazba 25% pro příjmy v rozpětí 50-100 tisíc Kč, kterou navrhuje KSČM by se týkala podstatně širšího okruhu lidí z tzv. horních středních vrstev. Mohou více přispět protože také potřebují, aby stát výrazněji podporoval hospodářský růst a také participují na poskytovaných veřejných službách U ČSSD zřejmě volební obavy vítězí nad důslednějším přístupem k ozdravění veřejných financí. Atak jejich krok k progresivitě daně z příjmu je měkčí než KSČM
Pravice samozřejmě brání tzv. rovnou daň a odmítá solidární progresi jako „trest pro schopné“. ODS se snaží sugerovat ostatním s odvoláním na tzv Lafferovu křivku (ukazuje hypotetický vztah mezi sazbou daně a výkonem), že vyšší zdanění poveden k nižší aktivitě. Otázkou je kde empiricky existuje onen práh ztráty výkonu. čerstvá zkušenost z posledních let ukazuje minimálně to, že snížené sazby prohloubily jak deficit tak i recesi. Opustit rovné sazby v situaci nerovných příjmů je potřebné i proto, že neexistuje rovnost ztráty mezního užitku z přijmu mezi jednotlivými plátci daně.

Chápu, že miliardáři jako Babiš či Janeček v této věci hledí spíše doprava a ve svých komentářích raději akcentují moralizování politiky, než aby přiznali svůj vlastní ekonomický zájem. Snad i proto TOP09 trvá na tom, že solidární přirážka pro milionáře musí v roce 2015 skončit. Svobodní, kteří jsou v této věci ideologicky čistí, by dokonce podmínili zvyšování daní souhlasem občanů v referendu. Ale stojí za připomenutí, že progrese navrhovaná KSČM je daleko pod úrovní většiny vyspělých zemí EU a že snižování daní v období 2006-2013 evidentně prorůstový efekt nemělo..
Snižování daní z příjmů probíhalo už za vlády sociální demokracie (např. korporátní daň klesla v té době z 35% na pouhých 24%) Nešlo jen o závody v daňové konkurenci, rovné a nízké sazby měla spíš méně rozvinutá východní Evropa. Ekonomika v té době rostla, ale veřejný dluh se neumořoval, naopak rostl. Představa, že nižší daně se zaplatí tím, že sníží daňové úniky a zvýší tempa hospodářského růstu, tnení potvrzena daty ani z té doby. V každém případě neplatí tvrzení pravice, že vyšší daně znamená méně pracovních míst. Zato sociální dopady zdanění spotřeby, která nahrazuje přímé zdanění výrobních faktorů jsou zřejmé. I proto je otázka výrazné změny struktury daňového břemene zcela legitimní