Situace na Ostravsku je alarmující a vyžaduje mimořádné řešení. Jestli jsou dnes horníci v ulicích, tak je nějaká těšínská jablíčka neuklidní. Proč se analytici a banky obávají bankrotu OKD? Proč je hodnota akcií na zlomku jejich hodnoty z doby jejich veřejného úpisu? Tak kde je problém a jaká jsou reálná a účinná řešení?



Kam směřuje situace v oblasti těžby uhlí v Moravskoslezském kraji bylo při analýzách nákladovosti a konkurence jiných paliv přitom zřejmé už delší dobu, ale odpovědná místa nejednala. Privatizaci OKD a tedy i těžby surovinových zdrojů naší země začaly již pravicové vlády. Privatizace zbývajícího minoritního balíku akcií OKD (46%) proběhla jak známo bez veřejné nabídky v roce 2004. Bohužel za dost nízkou cenu (prodej panu Koláčkovi z Karbon Investu je předmětem vyšetřování) a s minimálními závazky pro soukromé nabyvatele vracet něco do regionu. Situaci v regionu by pak dál prudce zdramatizovalo propouštění v dalších privatizovaných podnicích jako Evraz či Arcellor Mittal..
Majitelé OKD, kde je samozřejmě více těžebních komplexů, si za období 2006-2012 rozdělovali miliardové zisky. Zdeněk Bakala v roce 2005 společnost rozdělil na těžební OKD a na RPG Byty cca 44 tisíci byty (a nějaké další dceřinky jako OKD Doprava), Pan Bakala pak na burze prodával nově upsané akcie OKD a nyní tvrdí že v té těžební části vlastní jen 1/3 akcií. Ale do vlastnických vztahů uhelných společností není moc vidět. Nyní vlastníci vydírají stát, aby za ně řešil co způsobili.
Majitelé OKD mluví o restrukturalizaci, ale v praxi to znamená postupné zavírání nerentabilních dolů. V dole Paskov je specificky nákladná těžba, ale nemusí jít jen o něj. Před tím už bylo zavřeno více šachet. Přitom akcie nikoliv OKD, ale celé firmy NWR začínají opět stoupat díky akvizicím v jiných oblastech. Mají zástupci státu, kraje a obcí jednat za takto narušené důvěry s OKD o orgány kraje a obci o otvírce a průzkum dalších uhelných poli.na Karvinsku a Frenštátě ?
Velcí investoři, kteří přišli s privatizací, dali zjevně přednost rychlému výdělku před stabilitou a rozvojem. Praktická ukázka jak je to se sociální odpovědností kapitálu. Celý region přitom potřeboval další investice, které by vytvářely nová pracovní místa. Např. na budování průmyslových zón, rekultivace a řešení ekologických škod. Z Fondu národního majetku však potřebné sumy nepřicházely. Region tak byl vzhledem ke svému průmyslovému charakteru podinvestovaný a závislý na situaci v několika podnicích.
Po léta přitom tekly z firmy i regionu miliardy korun generované pouhou rekapitalizací a prodejem akcií na burze. Když pak ceny uhlí klesly pod náklady firmy, otevřel se přízrak likvidace dolů. A dodávám že na chod dolů jsou navázány další dodavatelské vztahy. Horní zákon hovoří o vytváření finanční rezervy pro krizovou situaci. To se nedělo. Požadavek na klíčové akcionáře aby se podíleli na řešení je proto víc než oprávněný. Ať již formou nákup akcií (navýšení kapitálu) nebo do investičních projektů,, které nabídnou nová pracovní místa.

Pouhý podíl státu na dalším provozu dolů (či spíš vklad do pomalejšího útlumu) by sice oddálil přízrak bankrotu či likvidace až do roku 2018 , ale nebyl by trvalejším řešením. Ze sociálních důvodů dotované uhlí nejsou perspektivně investované peníze. A šance že se ceny uhlí dostanou rychle na úroveň před poklesem není moc reálná. Po té, co soukromí vlastník zprivatizoval zisky, by přes daňové poplatníky byly socializovány ztráty.
Než dávat peníze pánům Bakalovi a spol, pak už je lepší je dát přímo horníkům, např. do hornického fondu, který by bezprostředně pomáhal nad rámec běžné sociální sítě horníkům v jejich tíživé situaci. Pokud jde o odpovědnost státu, tak koupit akcie za symbolickou korunu by bylo jen A. Důležitá je i B, tedy sociální i ekonomická dimenze řešení a to i v dalších letech. začněme tedy už tím, že konečně odtajníme privatizační smlouvy, aby bylo zřejmé jak v nich byly řešeny povinnosti nových majitelů. Pokud by je neplnili, měl by stát jednat.
Rozhodně je drzost za této situace jednat se zástupci zaměstnanců o výrazně redukované kolektivní smlouvě. Jestliže účetně dnes vychází, že je ekonomické důl zavřít, měli by si zástupci státu i majitelé uvědomit, že černého Petra nechávají nezaslouženě horníkům. Brát si za vzor nekompromisní zavírání dolů v Anglii za Margarety Thatcherové by bylo tou nejhorší variantou. Dobývaci prostor s uhlím je neustale ve vlastnictví státu a stát by měl myslet na to za jakých podmínek ho svěřit nějaké firmě. Souvisí s tím i odpovědnost státu za surovinovou, energetickou bezpečnost země. Tyto problémy se nepochybně budou řešit i po volbách a tak by volič měl myslet na to aby vznikla vláda, která tuto odpovědnost unese a vyvodí i odpovědnost vůči soukromým majitelům.

Publikováno na www.odborydarkov.cz