Zítra v Brně začíná možná osudový jedenáctý sjezd KSČM. Strany, která vznikla jako pokus reformovat monopolní státostranu z minulého režimu. V ČR se tak komunisté pokusili destalinizovat, ale současně nepřeměnit se v tradiční sociální demokracii. Demokraticky spojit tribunskou roli a protestní agendu s rolí nové avandgardy a s pozitivními modernizačními podněty. Po více jak 30 letech se tato strana buď dál změní a nebo se stane minulostí.


Tehdy v roce 1990 vzniklo pod tlakem prohry minul=ho režimu něco zvláštního. Byl to experiment v mezinárodním srovnání poměrně originální. Specificky český pokus o nový, demokratický radikalismus. Proces proměn zasáhl jak programové základy, tak výběr představitelů této strany s diskontinuitou vůči předchozímu systému zneužívání moci. Transformační cestu českých komunistů lze rozdělit na několik období:
a) za nultou fázi lze označit proces rozhodování o jejich nové transformované programové identitě, šlo o historickou křižovatku významem srovnatelnou s dopady přijetí 21 bodů Kominterny v roce 1921 (1989-1993),
b) za první fázi lze označit období konsolidace programově nové strany a růst jejího vlivu, spojovány byly přitom výhody protestní strany a strany jako hledače nového radikalismu, nového počátku (1993-2005),
c) za druhou fázi lze označit období suverénní dominance stranických pragmatiků schopných tlumit ideologické napětí mezi stranickými modernisty a tradicionalisty, s typickým lavírováním kolem transformačního kurzu (2005-2016),
d) třetí fáze souvisí se silnými projevy stárnutí v stranické struktuře, s oslabením podpory pro programové inovace, s narušením taktického příměří mezi vnitrostranickými proudy až po ztrátu pozice parlamentní strany (po roce 2016 dodnes).

KSČM se stala tímto kursem po desetiletí legitimní součástí parlamentního spektra. Zvolená cesta opatrné postupné transformace přinesla KSČM období růstu vlivu mezi voliči. Východiskem tehdy byla demokratizační šmeralovská tradice (s opatrnou vzpomínkou na obrodný proces v roce 1968) a připomínka národní pokrokové tradice včetně pokusu o tzv. československou cestu k socialismu. Strana ale za těch 30 let zestárla a nyní sklízí plody let strachu prolamovat ideovou a personální stagnaci. Bez nositelů ambice na další modernizaci zaslouženě skončí vyhynutím jako politický dinosaurus.
Přitom straničtí senioři byli ti, kteří především pomáhali po roce 1989 udržet stranu. Bylo to ale velmi pestré společenství, kde vedle sebe stojí ctitelé Dubčeka i Gottwalda, věrní těmto protichůdným ideálům. A různé tradice a staré symboly jsou pro ně psychosociální útěcha. Něpřekrčitelnou hranicí pro existenci strany je regres na stalinské retro a nedostatek rezistence vůči hnědnoucí fašizaci, spojenectví s xenofobními subjekty. Překonání zátěže minulostí byla v příchodu generace bez normalizačního životopisu, lidí, kteří jsou i mladí samostatným myšlením (ne jen kadetka maskotů určená spíš pro nostalgické stranické rituály).
Nástup mladých se v dosatečné míře nekonal, mladá levicová moderna je v KSČM úzký profil. Tmelem strany se proto v určitou dobu stali karierní pragmatici, kteří odvádějí tu lepší, tu horší organizační práci. Svým balancováním mohou tlumit napětí ve straně, jejich chování se ale může přerůst v mocenský cynismus. Účinnost pragmatické taktiky vyvažování klesala, nedotažená destalinizace vytvořila podmínky pro pokus o konzervativní obrat. Staré struktury v póze rebela nejsou a nebudou uvěřitelné. Pro značnou část veřejnosti tak KSČM uvízla mezi minulostí a budoucností. A další přešlapování na křižovatce už může vést k degeneraci.
Rozvíjet transformovanou pozici KSČM znamená držet se kritiky stalinismu i kapitalismu současně. Odmítat diktát byrokratů i oligarchů. Nebýt ani pátou kolonou ruského imperialismu. Cílem restartu není vyndat z muzeální úschovy stará dogmata a opevnit se před měnícím se světem. Ideologickou žvanivostí maskovat sterilní a spíše žlučovité sektářství. Aktuální i strategické výzvy zemdlená strana už nezvládne. Stagnaci dnes už může čelit jen nový impuls. Vedle reálné generační obměny zřejmě také impuls zvenčí, z oblasti širší spolupráce levice. A šilhání po nacionálním populismus naopak dveře do nové budoucnosti zavírá.

Zítřejší jednání v Brně je možná pro transformační projekt KSČM poslední šance jak se vyhnout zóně politické smrti. Po volební prohře v říjnu 2021 bylo nezbytné se přednostně věnovat krizovému řízení. Nyní už je čas najít odvahu pro projekt záchrany levice na základě nové historické zkušenosti. Rajtovat mrtvého koně se už ukázalo jako marné. Pokud KSČM nezačne konečně v rámci levice stavět mosty a nepřestane si hrát na dědičného hegemona, čekají jí nové a nové porážky.
Voličů slyšících jen na nostalgii po minulém režimu bude ubývat. Slábnout může i pouto na éru vlády Andreje Babiše. Od levice to chce posun od protestu k projektu, od manipulace emocemi k nové racionalitě, od utopie k vědě. Lidé spíše než babrání v mrtvé minulosti očekávají nějakou novou praktickou iniciativu po společné levici. Schizma na levici je za této situace už luxus, který si nemůže dovolit. Moderní levice nemůže nabízet jen pravdu z ghetta a nesmí z ní být cítit mesiášská nadřazenost. Ale hlavně nesmí uhýbat ze svého hodnotového ukotvení. Jen tak se šance na změnu nestane svou vlastní parodií