Nemocný svět financí hledá lékaře. Jakou zvolit terapii se přou politici i odborníci. 15. listopadu 2008 se má ve Washingtonu sejít na toto téma krizový summit. Chaos v přístupech potvrzuje útok českého pravicového prezidenta Klause na francouzského pravicového prezidenta Sarkozyho. Vmetl mu, že nebuduje nový kapitalismus, ale starý socialismus.

Klause děsí zejména možnost spoluvlastnění bank státem, které by z nich dělalo ohnisko centrálního plánování. Přitom na potřebě koordinovaných státních intervencí a nových regulací se shodují i lidé jako je šéf amerického FEDu Ben Bernanke.
Pragmatický požadavek řízeného kapitalismu má nyní navrch před ideologií čistého trhu. I poměrně pravicový The Economist varuje před dogmatismem tržních ideologů. Otázkou zůstává, jak bude zvládnuta koordinace státních zásahů na evropské a globální úrovni. Václav Klaus dává v šanc svou autoritu profesora ekonomie když volá po tom, abychom krizi řešili primárně na národní úrovni. Ano, česká ekonomika sice zatím není v recesi (jen zpomaluje ke 3% růstu HDP) a rozsah toxických aktiv je v ČR odhadován jen na miliardy, nikoliv stovky miliard. Malá, otevřená ČR ale určitě nezůstane ostrovem v rozbouřeném moři a Klausova „léčba trhem“ by se mohla ukázat příliš drahá, jako byla zbytečně drahá transformace české ekonomiky z 90. let, kdy stál v čele české exekutivy.
Alokace dopadů krize není rovnoměrná. Nevíme ani, jaký bude poměr mezi odepsanými aktivy a těmi, které budou díky stáním garancím v bilancích podrženy. Vedle USA je přímo ohrožena Velká Britanie a v otevřené krizi je Island, Ukrajina a Argentina. V ohrožení je ale také Irsko, Německo, Itálie, z východoevropských zemí zejména Maďarsko a Rumunsko. Mezinárodní měnový fond již poskytuje půjčky konkrétním státům - 2 mld. USD dolarů Islandu, 16,5 mld. US dolarů Ukrajině a 25 mld. US dolarů Maďarsku.
Do diskuse o globálních finančních pravidlech se chystá vstoupit Čína, která skoupila významnou část amerických dluhopisů. Také růst v Asii začíná ochlazovat. Zranitelné jsou i země jako Japonsko, ale také Rusko (i když to chrání tlustý polštář dolarových rezerv a kontrakty na prodej fosilních paliv fixované dlouhou dobu dopředu) a většina zemí Latinské Ameriky. Na druhou stranu jsou relativně mimo dosavadní turbulence ČR a Slovensko, Skandinávie, Švýcarsko, ale třeba také Indie. To se ale může snadno změnit.
Stejně jako nelze nechat trhy, aby krizi tohoto rozměru vyřešily samy, platí, že ochránit se před krizí není v silách jedné země. Rozsah sanací je odhadován na 1-2 biliony US dolarů a otázka efektivnosti je více než na místě. V tomto kontextu je zvyšování garancí z 25 tisíc na 100 tisíc eur v EU jen nezbytným, především psychologickým gestem. Podmínkou účinné léčby je společný postup.
Na stůl se znovu dostává změna ve finančním řádu světa (včetně regulační aktivity Mezinárodního měnového fondu a reformy brettonwoodských institucí). Jedni hovoří o pevnějším peněžním monopolu na nadnárodní úrovni, druzí jsou spíše pro regionalizaci a zpružnění finančních trhů. Určitě nepůjde o imitaci opatření z doby před 80 lety (jakýsi „second New Deal“). Globalizace ekonomiky však nutně vede k tomu, že se hledají systémy globálního popř. nadnárodního řízení.
Na rozdíl od USA, kde o léčbě krize rozhoduje jedno centrum, v Evropě může problém koordinace hospodářské politiky jednotlivých evropských zemí učinit krizi více chronickou a více turbulentní. 27 členských zemí EU jen obtížně sbližuje svoji rozpočtovou politiku a mimo evropskou měnovou unii to platí i pro politiku měnovou. Budoucnost Paktu stability a růstu je z tohoto pohledu klíčová. Prof. Klaus nemá pravdu, když říká, že maastrichtská kriteria jsou evropskými vládami s nadšením opuštěna. Finanční summit EU v Paříži jednal pouze o volnějším uplatňování Paktu, tj. o dočasném překročení limitů na rozpočtové deficity.
Protikrizová opatření v EU a reforma Paktu stability a růstu se stávají klíčovým tématem i pro české předsednictví. V současné době centrální banky vyhodnocují riziko recese jako závažnější než riziko inflační. Cenová deflace by prohloubila světovou recesi, na druhou stranu pumpování inflačních peněz do ekonomiky hrozí souběhem stagnace a inflace. Snížení ceny peněz oživuje mezibankovní trh, ale nemá to větší účinek na ekonomický růst. Stejně tak ale nelze uvažovat o zvyšování deficitů veřejných financí, máme-li se vyhnout maďarskému scénáři. Strukturovaně cílený rozpočtový impuls (na straně příjmové i výdajové) by ale mohl pomoci.
Systémovým opatření může být shoda na efektivním regulačním rámci. V EU je ale česká reprezentace váhavá, pokud jde o přesun kompetencí k nadnárodní regulaci. Regulační prostředí v ČR přitom nemůže být zásadně odlišné od zbytku EU. Restrikce spekulativních obchodů a kontrola pohybů v bilancích mezi zahraničními matkami a domácími dcerami k účinné regulaci na úrovni EU nepochybně patří.
Česká vláda je v této debatě zbytečně defenzivní a zužuje si manévrovací prostor. Spoluvytvářejme raději aktivně nový systém evropské finanční stability. Regulace zaostala zejména v oblasti ratingových agentur, mimořádných investičních nástrojů a hedgeových fondů, které se dostávaly do nežádoucích spojení. Břemeno krize musí nést nejen stát, ale i samotný bankovní sektor.
K rizikům dalšího vývoje patří zvýšená volatilita měnového kursu. Prof. Klaus přehání, když tvrdí, že česká měna imunizuje naší ekonomiku před zahraniční nákazou. Nedávné nepřiměřené změny kursu ukazují, že koruna něčeho takového není nejspíš schopna. Nesouhlasím ale ani s Jiřím Paroubkem, který otázku přechodu k euru spojuje s řešením krize.
O euru teď mluví ekonomiky nacházející se ve zcela odlišné situaci. Již před krizí se relativně stabilní Slovensko rozhodlo o přechodu k euru, na druhou stranu o útěku od ohroženého forintu k silnému euru začíná mluvit nestabilní Maďarsko. Evropský měnový mechanismus bude zřejmě vystaven určitým tlakům. ČR nic nenutí uspěchat politickou i ekonomickou přípravu na takový krok, uskutečněme ho třeba až v dalším volebním období (2010-2014).
Hrozba nejen finanční, ale celkové hospodářské krize otevírá otázku nové hospodářské strategie. Jaký mix hospodářské politiky by odpovídal současné situaci? Skupování špatných pohledávek státem vede k úvahám, zda chceme jen znárodňování ztrát, anebo zda by bylo lepší hledat jiný vztah veřejné a privátní sféry. Restrukturalizace ekonomiky spojená s majetkovými přesuny přijde v každém případě. Je jen otázkou, zda půjde o koncentraci kapitálu nebo o socializaci zisků.
Místo tisknutí inflačních peněz je rozhodně důležitější zaměřit se na kapitalizaci nejen bank, ale i klíčových firem. Oplátkou za finanční injekce lze požadovat preferenční akcie. Debatujme tedy o tom, zda jít cestou k zesílení strategického vlivu státních fondů a nebo i k posílení ekonomické demokracie, která zajistí individuálním či skupinovým investorům podíl na budoucím zisku a ne jen na současných ztrátách.