Lisabonská smlouva je dokument strategické povahy, diskuse k ní je přesto smutnou směsicí populismu a prázdného ideologizování. Souboj úslužných přitakávačů a vlastenčících odpůrců mnoho o meritu neprozradí a lidé se od této pro ně neuchopitelné materie s nezájmem odvrací. Odvrací se tak ale i od budoucnosti Evropy. Přitom silnou Evropu spojenou dobrým smluvním základem potřebujeme.


Občané v referendu v roce 2003 hlasovali nejen pro vstup do EU, ale i pro cestu tvorby EU jako politické unie. Výhrady na toto téma jsou tedy liché. Jestli někomu vadí politická subjektivita EU a chce návrat k pouhé mezinárodní spolupráci národních států, tak to má říci rovnou a ne se schovávat za různé ideologické clony. O zakotvení ČR v politickém soustátí již bylo rozhodnuto. A v dnešním světě potřebujeme takové zakotvení možná více než kdykoliv předtím.
Touto poznámkou mám na mysli i kritické vymezení vůči tónu, který do veřejného diskursu vnáší hlava státu. Vystoupení Václava Klause na podzim u Ústavního soudu ČR v Brně ve mně vyvolalo dojem, že záměrně odmítá pochopit podstatu sdílené suverenity. Argumentace národní suverenitou totiž obchází fakt, že tato nezaniká, ale je částečně nahrazena suverenitou vykonávanou společně v rámci soustátí EU.
Zařadit zpátečku před maastrichtskou smlouvou by znamenalo vracet se do doby bipolarity, na úkor samostatnější evropské perspektivy. Skutečné partnerství s Washingtonem i s Moskvou ale vyžaduje silnou EU. A platí také, že dobrá společná pravidla chrání malé státy lépe než pouhé mezinárodní vztahy.
Kritikové posilující EU rádi používají vlastenecký tón. Každý slušný člověk by měl mít zájem na místě ve kterém žije – to je podstata vlastenectví. Ale vlastenectví by nemělo být zaměňováno za národovectví nebo dokonce nacionalismus. Indoktrinace zúženě národními pohledy rozněcuje jen stará nepřátelství. Kdo politicky kalkuluje s emocionálním strachem z cizích vlivů, hraje podivné hry s námi i s Evropou. Vrcholem hlouposti je pak přirovnávání EU k „Čtvrté říši“, Lisabonskou smlouvu k protektorátu a proevropského poslance Cohn-Bendita k říšskému protektorovi Heidrichovi.
Pokud vrátíme debatu ke kvalitě smluvního rámce EU, tak chybí zejména věcné bilanční zvažování kladů a záporů tohoto obsáhlého textu, ze kterého vyplyne, zda Lisabonská smlouvá spíš České republice pomůže a nebo zda jí spíš uškodí. Smlouva z Nice už nevyhovuje, kritizován je ale i návrh z Lisabonu. Nedělat nic nejde, globalizující se svět je v pohybu a svůj vliv bude mít i finanční a hospodářská krize.
Pro mne je jasnou prioritou efektivní fungování EU s posílenou subjektivitou. Jestliže se většinové rozhodování od roku 2014 rozšíří ze 137 na 187 oblastí a zúží se tak používání veta, je to jen důsledek potřeby přijímat rozhodnutí. Detaily „geometrie“ moci jsou výsledkem určitého kompromisu. Argumentace vahou hlasu českého zástupce v Radě EU by neměla být přeceňována. Oceněn by měl být mechanismus dvojí většiny, systém žlutých, oranžových a červených karet.
Co je skutečným problémem je ujasnění vztahu cílů a institucí EU. Neproběhla dostatečná diskuse o tvaru přenesených kompetencí a také o jejich účinné demokratické kontrole. Evropská energetika, dopravní infrastruktura, věda a výzkum jsou zřejmé evropské priority. Otazník je nad evropským zemědělstvím, přešlapuje se nad společnou evropskou zahraniční a bezpečnostní politikou. Koordinace hospodářských politik je na prahu krize bezzubá.
Lisabonská smlouva rozšiřuje působnost Evropského parlamentu z 20 na 80 oblastí, posiluje i úlohu národních parlamentů. Ve věci reálné kontroly evropské exekutivy ale nepřekročily tyto úpravy kritickou mez. Tzv. demokratický deficit EU trvá i nadále. Lidé nemohou příliš rozhodovat, kam půjde EU a ztrácí tedy k této instituci vztah.
Obhájci Lisabonské smlouvy tvrdí, že jde o jeden z postupných kroků k odbyrokratizování EU. V rozporu s touto tezí je klesající volební účast do Evropského parlamentu. Lidé si prostě myslí, že stavíme Evropský dům od střechy a na obavy jeho obyvatel neslyšíme. Pak se ale nedivme že nepřiloží ruku k dílu.
Populisté různého ražení využívají toho, že obavám občanů se nevěnuje dostatek pozornosti. Strach, že nás dožene minulost a budou relativizovány majetkové jistoty, nejsou nic nového. Proč tedy není připraveno řádné vysvětlení popř. garance ze strany Bruselu. Týká se to např. otázky Benešových dekretů, která je pak absurdně využívána v argumentaci proti EU. Chybí jasné slovo, že retroaktivita v evropském právu není možná a že Evropský soudní dvůr ani nemůže postupovat jinak než jak už v minulosti postupoval Evropský soud pro lidská práva.
Mnozí občané se obávají, že je ohrožena Evropa jako kontinent míru. Nechtějí se podílet na nákladech globální nadvlády někoho jiného. Možná pochopí potřebu Evropy budovat vlastní bezpečnost a vlastní vojenské kapacity. Bližší mírové tradici Evropy by bylo opřít takovou politiku o obrannou, neimperiální doktrínu a vyhnout se vojenským dobrodružstvím, do kterých je Evropa zatahována. Nevojenské řešení bezpečnostních hrozeb v Evropě si zaslouží více pozornosti.
Za zcela absurdní bych považoval, kdyby se do zákrytu v diskusi nad Lisabonskou smlouvou ocitl pravý a levý okraj české politické scény. Levice přeci neoponuje politickou subjektivitu EU, ale její nedostatečně demokratický a sociální obsah. Už před lety deklaroval např. Jürgen Habermas podporu postnacionální Evropě využívající tradice efektivní regulace. Spojit trh se sociální a environmentální odpovědností není proti volnému pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu. Dává šanci zvládnout lépe i nastupující krizi. Sociální a ekologické standardy nejsou plevel a do evropského modelu podle mého přesvědčení rozhodně patří.
K prointegrační orientaci se v Evropě hlásí i lidé vyrůstající z tradice antifašismu a demokratického komunismu. Symbolicky to vyjadřuje např. Altiero Spinelli, člověk, který prošel fašistickými lágry, člen Italské komunistické strany, který po válce spoluzakládal hnutí evropského federalismu a v 70. letech se stal eurokomisařem pro průmysl. Takový člověk by nikdy nepřijal nacionální argumentaci proti Evropě.
Podobnou osobností je někdejší členka Konventu pro evropskou ústavu za německou PDS (dnes Die Linke) a europoslankyně Sylvia-Yvone Kaufmanová. Zejména levicově smýšlejícím, ale ne jenom jim, lze doporučit její knihu „Linke Irrtürmer und populäre Missverständnise zum Vertrag von Lissabon“(Hamburg 2008). Místo apriorních odsudků se snaží věcně objasnit některá nedorozumění. Např. vysvětluje, že v EU není smluvně zacementován hospodářský řád. Ekonomické poměry se mohou demokraticky měnit a samotný návrh smlouvy dokonce postuluje sociálně tržní systém.
Praxe v EU se nyní pohybuje spíše v oblasti liberálního středu. Budovat EU jako unii sociální solidarity je jistě pochod na dlouhé trati. Zpevňování některých standardů je dnes pod tlakem globální konkurence možná vzdálenější než před lety. V realitě hospodářské krize bude však jistá ingerence veřejné vlády nutná a perspektivně bude příhodnější investovat spíše do kvality lidského faktoru a modernizaci výrobní základny Evropy, než soupeřit v mzdovém a daňovém dumpingu.
Bez ohledu na výsledek ratifikace Lisabonské smlouvy v roce 2009 nás čekají změny – jak v prioritách hospodářské politiky evropských vlád, tak z hlediska hledání nové shody o upevnění smluvního základ EU. O Lisabonu rozhodne zejména opakované irské referendum. Jednat se bude i o dodatečných ústupcích pro státy váhající s dalšími integračními kroky. Ale o tom, že potřebujeme lepší smlouvu pro EU, by mohlo být jasno už dnes. Tak začněme formulovat základní rysy této inovace – jakou chceme Evropu v horizontu roku 2020. Bez hloupých her a krátkozrakých populistických triků.