Přesně před sto lety, 17. února 1909, zemřela v Oklahomě jedna legenda boje za svobodu. Když v roce 1867 zrušila americká vláda své dřívější usnesení o nedotknutelnosti indiánských oblastí a vznikl zákon o rezervacích, kladli indiáni své definitivní kolonizaci ještě léta odpor. Byl to odpor marný, bílí kolonisté mohli v praxi ukázat svou převahu a naplnit kruté heslo „mrtvý indián, dobrý indián“. Zbytky původních obyvatel Ameriky byly po vyčerpávajících bojích vytlačeny na okraj společnosti.


Tou dnes jubilující legendou byl Geronimo, náčelník apačského kmene Chiricahua a jeden z nejznámějších symbolů tohoto předem ztraceného odporu. Tento pronásledovaný psanec vedl odboj několika apačských bojovníků západně od Rio Pecos na mexické hranici v letech 1871-1886. Pro jedny obdivovaný hrdina se šamanskými schopnostmi, pro druhé starý rudý lotr s rukama od krve svých obětí. Geronimo se za zločiny bílých na svém národu mstil opravdu krvavě. Léta unikal armádám USA i Mexika, aby se nakonec dobrovolně vzdal a odešel do rezervace, kde po více než 20 letech zemřel v osmdesáti letech po pádu z koně v opilosti.
Co dnes evokuje tato sto let stará symbolika ? Dnešní Amerika je civilizovanější než ta z dob kolonizace a snaží se nějak řešit tuto genocidní kapitolu svých dějin. Přesto osud dnešních indiánů není růžový. Jsou mezi nimi i lidé úspěšní a vzdělaní, přesto většina nadále živoří v rezervacích jako atrakce pro turisty. V mnohém jejich osud připomíná české Romy. A není to jen věc integrace indiánů do moderní společnosti – indiáni např. svým odlišným životním stylem vnímali dávno před vědci riziko sebezničení země. Velké peníze však stále nad těmito výzvami dominují.
Když se náš vlastenecký básník J. V. Sládek vrátil v roce 1870 z cesty po USA, dotkl se osudu Indiánů také ve své próze (posmrtně vyšla v knize „Americké obrázky“). Na své pouti od Michiganského jezera až k Mexickému zálivu poznal Sládek těžký osud už takřka vyhubených indiánských kmenů. Jako překladatel a učitel angličtiny k nám Sládek m.j. uvedl slavný heroický epos „Píseń o Hiawathovi“ od Henryho Longfellowa (1855), inspirovaný irokézským náčelníkem ze 16. století. Indiáni Sládkovi svým tragickým osudem připomínali Čechy a jejich odsouvání na okraj společnosti v habsburské monarchii.
Na rozdíl od sládkovské vlastenecké symboliky národního odporu by mohl Vinetou, romantický hrdina Karla Maye, symbolizovat kosmopolitní bratrství všech lidí. bez rozdílu kultury a barvy pleti. Tato románová postava, náčelník apačských Mescalerů, byl známý nejen svým přátelstvím se svým bílým bratrem, ale také svou sečtělostí. Mnozí si asi z dětské četby vzpomeneme jak Vinetou při svém seznámení se svým bílým bratrem držel v rukou krásně vázanou knihu Hiawatha. Někteří autoři se domnívají, že Karel May se postavou Geronima inspiroval při psaní svého Vinetoua. Ale slavný rudý bratr Vinetou se opravdu od starého rudého lotra a zbojníka Geronima lišil. Karlu Mayovi byl asi bližší Longfellowův poetický mýtus o indiánském mesiášovi usilujícím o pokojný život svého lidu.
Ten starý zápas Indiánů má ještě jednu souvislost. Kritici evropského sjednocování dnes často dávají Evropskou unii do protikladu úspěchu americké kolonizace. Ano, Evropa na rozdíl od USA stále ještě nemá evropskou vládu, hovoří různými jazyky a bruselský Babylón často připomíná všechno možné, jenom ne místo porozumění a shody. Ale místo krvavé kolonizace může být společná Evropa budována postupnými kroky a po dohodě všech zúčastěných na skutečně demokratickém, ekologickém a multikulturním základě. Ve vysokém stáří nezkrotný Geronimo nakonec údajně řekl : „Je nesmyslné bojovat, když nemůžete doufat ve vítězství“ . Dnes už ale doufat můžeme, že universální lidské hodnoty nejsou jen marný ideál.