Fiskální kázeň je v situaci krize veřejných financí horké téma. I závěrečná zpráva Národní ekonomické rady vlády z letošního záři se věnuje tomuto tématu. Nejde jen o aktuální krizový výpadek rozpočtových příjmů. Chronický problém bujení rozpočtových deficitů může mít dvě příčiny – jednak nepřiměřený růst vládních výdajů ve vztahu k veřejnému dluhu, jednak enormní snížení daňového břemene v zájmu soukromých investic.

Někteří ekonomové jsou za to rozpočtový deficit používat k utlumení ekonomického cyklu jako jakýsi stabilizátor. Je faktem, že vládní výdaje stimulují poptávku a nabídka veřejných půjček může stimulovat i růst soukromých úspor. Svoboda vytvářet čas od času deficit je v této souvislosti tedy ekonomicky užitečná. Vlády ovšem mohou této svobody zneužít. Deficitní finanční hospodaření totiž snímá politickou bolest z rozpočtových výdajů.
Problém je, že se deficitní financování výdajů používá nejen v období, kdy veřejné půjčky nahrazují výpadek příjmů, ale z důvodů politických i během hospodářského vzestupu. Politický cyklus se liší od cyklu ekonomického a zajištění rozporných cílů pak může jít na úkor budoucnosti. Nemluvě o „kreativitě“ při řízení rozpočtu v jednotlivých složkách státní správy. Splátky rostoucího dluhu pak ukusují z možných výdajů potřebných pro válku proti chudobě, v extrémní situaci může hrozit i státní bankrot. Proto se objevují myšlenky na to držet fiskální politiku pod kontrolou něčím silnějším, než pouze dobrými úmysly jakékoliv vlády.
Ve vznikající EU byla počátkem 90. let přijata v Maastrichtu kriteria pro fiskální omezení členských zemí Unie (šlo o triviální pravidlo stropů pro deficit a veřejný dluh). Na základě těchto pravidel pak vznikl Pakt stability a růstu a schvalování aktualizovaných konvergenčních programů pro jednotlivé členské země EU. Ve stejné době se v USA objevil návrh: přijmout dodatek k Ústavě, který by vládě zakázal utrácet více, než co získá na daních. Realitou dneška je, že maastrichtská kriteria většina zemí EU nedodrží. A v USA dosáhne krizový deficit federálního rozpočtu kolem 12% HDP. Je to vlastně jednoduchá trojčlenka – buď škrty přeměním krizi hospodářskou na krizi sociální, nebo začnu znovu zvyšovat daně a nebo začnu dluhy splácet dalšími dluhy.
Současný chaos neznamená, že fiskální pravidla jsou marností. Spíše jde o to, jak by tyto pravidla měla vypadat. Téma reformy evropského Paktu stability a růstu je na stole, ale nalézt společnou řeč na nadnárodní úrovni nebude jednoduché. Obdobná pravidla či rámec pro fiskální politiku se hledají i na národní úrovni. Krajním řešením by bylo sebrat rozpočet politikům a předat ji expertům, jako se tomu již stalo s politikou měnovou. Znamenalo by to vznik nějaké na politice nezávislé instituce která by vládě říkala, kolik může být schodek státního rozpočtu. Fiskální politika je ale významnou součástí politického klání a sebrat politikům zcela tuto kompetenci by bylo omezením zastupitelské demokracie..
V českých zemích byla větší rozpočtová obezřetnost tradicí. I v dobách minulého režimu byly rozpočty po celých 40 let v podstatě vyrovnané (i když lze hovořit o skrytém dluhu z podrozvinutosti). V současnosti se používají výdajové rámce na dva roky a střednědobé fiskální cílení. Tato metoda může nutit účastníky dohod na politických trzích k strategickému uvažování. Edukativní význam těchto dokumentů se ale zatím ukázal jako slabý. Zpřesňují se i pravidla pro řízení vládního dluhu a pravidla pro programové financování. Sjednotit řízení státního rozpočtu má projekt státní pokladny. Otázkou je další existence státních fondů v ČR, které nejsou v režimu řízení a kontroly státního rozpočtu.
Snaha uzákonit rozpočtovou kázeň a omezit svobodu při schvalování deficitu se v ČR objevila už v roce 2003 (jde o ústavní zákon na návrh ODS, inspirovaný zřejmě zkušeností v některých státech USA). Zkušenost s maastritskými kriterii potvrzují, že by nebylo šťastné vyrovnaný rozpočet (kromě výjimečného stavu) a roky povinného přebytku prostě nařídit natvrdo.
Rozumnější je např. závazek vyrovnávat rozpočet během úplného ekonomického cyklu a stanovovat nominální výdajové rámce na klouzavé období delší než 4 roky volební periody. Při překročení určitých parametrů by nastupoval zostřený režim. Objevuje se i debata na téma povinnosti vlády požádat Sněmovnu o důvěru, pokud by opakovaně překročila deficit či nebyl schválen Státní závěrečný účet.
Nějaká národní „maastrichtská“ pravidla už mají ve Španělsku či Švédsku, nerespektování výdajových limitů je pod sankcí např. v Polsku. Aktuálně se diskutuje o konstrukci koeficientů rozpočtové odpovědnosti jako parametr pro sankce či motivační bonusy.
NERV nyní ve své závěrečné zprávě přišel také s návrhem na zřízení nadstranické komise Poslanecké sněmovny, možná po vzoru významného amerického Kongresového rozpočtového úřadu (CBO). I v britském parlamentu existuje skromnější specielní útvar poskytující analýzy politiky „treasury“. Otázkou je jaké kompetence by podobná instituce u nás měla – tj. posuzování českých maastrichtských pravidel a navrhování sankcí je už kompetence pro nevolené experty velmi silná. Dokument Rozpočtová strategie vlády ČR by pak měl být rozhodně schvalován poslanci ve sněmovně.
Podobné ambice zřídit takový útvar obsazený experty by mohla mít i exekutiva, zejména Ministerstvo financí. Je tu také potřeba řešit problematiku udržitelných financí komplexně, v celém systému veřejných financí včetně rozpočtů regionů, municipalit, státních fondů a veřejného zdravotního pojištění. V každém případě se na tématu fiskální kázně musí podílet jak experti, tak politici. A lepší fiskální pravidla by pro to měla vytvořit podmínky.