Zahájení provozu Bodemusea se stalo v roce 2006 vrcholem kulturní sezóny v Berlíně. Slavnostní vernisáže se zúčastnila elita světového muzejnictví, o mimořádné kolekci sochařství a uměleckého řemesla doplněné ukázkami malířství referovala všechna média, a to jak německá tak zahraniční, lidé stály dlouhé fronty. Výsledkem je k dnešnímu dni ohromujících jeden a půl miliónu spokojených návštěvníků.

V březnu 2008 otevřela Národní galerie v Praze muzeum barokního umění ve Schwarzenberském paláci, jehož pětiletá příprava stála státní pokladnu 274 miliónů korun. Jeden z nejatraktivnějších renesančních paláců v Čechách v sousedství sídla českých panovníků, vynikající galerijní sbírka s řadou evropsky významných uměleckých děl – zkrátka dala se očekávat evropsky významná událost. Skutečnost je ovšem jiná. Minimální mediální pozornost v Čechách, v zahraničí nulová. Na nové muzeum umění neupozorňuje žádná kampaň. Ani návštěvník stojící před palácem uprostřed Hradčanského náměstí si nepovšimne, že za sgrafitovou fasádou se skrývá jedna z nejvýznamnějších středoevropských sbírek novověkého umění.

Když se generální ředitel Národní galerie Milan Knížák ucházel o tento palác, zaznívala z úst památkářů a historiků umění skepse k chystanému výstavnímu využití. Tyto hlasy byly jistě málo zřetelné a roztroušené, na straně druhé ale Knížák s nikým nediskutoval, tím méně s odbornou veřejností, o jejíž zbytečnosti je přesvědčený. Proto zcela zanikly hlasy upozorňující na limity prostorového členění paláce s množstvím spíše malých místností a spoustou oken a dveří, které neposkytují dostatek klidných ploch k instalaci. Nevyslyšeny zůstaly i připomínky ke klimatickým podmínkám u tepelně tak exponovaného objektu obráceného jednou stěnou k jihu a druhou do vydlážděného náměstí, v němž se může jen stěží podařit udržovat teplotu a vlhkost na požadované úrovni. A pokud ano, tak ne bez velkých klima-jednotek, které budou rušit ve výstavních sálech. Všem bylo také jasné, že se Knížák nakonec politickými kontakty prosadí. A nakonec palác je skutečně hezký a pro co jiného bychom měli horovat než pro jeho kulturní využití (pro zajímavost: Schwarzenberský palác stojí na místě někdejšího domu mistra Theodorika, dvorního malíře císaře Karla IV.).

Pak by ale musela NG do Schwarzenberského paláce umístit s ohledem k menším sálům s většinou nízkými a malovanými stropy i „maloformátové“ sbírkové soubory, jakým by bylo například renesanční umění 16. a první poloviny 17. století. A proč ne současně česká, italská a západoevropská díla? Konečně by NG koncepčně navázala na středověkou expozici v klášteře sv. Anežky České, která se snaží „českou“ gotiku promítnout do širších středoevropských souvislostí (a je také nejnavštěvovanější stálou expozicí NG). Odklon od dnes již překonaných prezentačních modelů národního umění směrem k otevřeným strukturám kulturní a umělecké výměny na širším geografickém pozadí ostatně hýbe dějinami umění již dvě desetiletí. A co učinila Národní galerie? Umístila do Schwarzenberského paláce české barokní umění bez ohledu na to, že velká část obrazů a soch je velkých až monumentálních rozměrů. Oddělené vystavení soch a obrazů je koncepčním krokem zpět, neboť to bylo právě české muzejnictví, kde smíšená prezentace výtvarných médií (obrazy, sochy, řemeslo ad.) má dlouhou, v Evropě pozitivně vnímanou tradici. Vzpomeňme jen na Blažíčkovy fascinující expozice barokní kultury v Chlumci nad Cidlinou nebo galerijní instalaci v pražském klášteře sv. Jiří, kde se jeho kurátorská invence snoubila s odvážným instalačním řešením Františka Cubra, což svého času pro muzejní Evropu znamenalo doslova zjevení!

O co zábavnější a didakticky přínosnější by bylo také srovnání v Čechách působících umělců s jejich italskými, rakouskými či německými současníky? Galerijní sbírka jistě není vyvážená ve všech svých částech, nicméně některá zajímavá srovnání nabízí. Jedině tak přece může vyniknout tvůrčí génius Karla Škréty, Jana Kupeckého, Petra Brandla, Matyáše Bernarda Brauna a dalších velikánů středoevropského baroka! Proč by nemohla být v kontextu baroka v Čechách vystavena alespoň pragensia, jako třeba Rubensova plátna z malostranského klášterního kostela sv. Tomáše, která v Praze 17. století zazářila a ovlivnila následující umělecké generace? Ano, námětů by byla celá řada, škoda jen, že galerie koncepčně nepřekročila vlastní stín.

A tak se dnes v přízemí Schwarzenberského paláce pod stropem tísní expresivní braunovské krucifixy s osvětlovací lištou dvacet centimetrů nad hlavou, menší sochy se nudně řadí ve vitrínách, či doslova zapomenuty na dnech skleněných vitrín prakticky neumožňují studium bez předchozí gymnastické průpravy návštěvníka. Marná je také snaha přečíst popisky na průhledné fólii s bílým písmem. Velká plátna někdejších oltářních retáblů uprostřed nízkých sálů s malovanými stropy v prvním a druhém patře působí jakoby zde byla odložena a čekala na definitivní umístění. Oduševnělost a výtvarná brilance portrétů barokních mistrů mizí dotykem se zařizovacími předměty, ať už to jsou tělesa nouzového osvětlení nebo stojany bodových reflektorů; vnímavější návštěvník si musí nutně klást otázku po oprávněnosti dosavadní nadšené uměleckohistorické klasifikace těchto obrazů. Celkový dojem z výstavních sálů určují hlučící velké klimatizační jednotky, které kdosi trefně nazval ledničkami. K tomu se přidává křiklavě červená barva instalačních panelů, která zpupně přehlušuje jemnou barevnou polyfonii uměleckých děl. Lišty s bodovými svítidly nebylo možné díky nízkým stropům instalovat tak, aby neoslňovaly návštěvníka a neblýskaly se na ploše obrazů; na mnoho z nich se nelze bez rušivého světelného odlesku vůbec podívat. Totéž platí i o odrazech všudy přítomných oken, která ovšem nabízejí nádherný výhled na historickou Prahu. Kurátorsky zajímavá myšlenka kabinetu kuriozit v části umění rudolfínského manýrizmu zůstala nenaplněna: málo exponátů a jejich nudná prezentace jde zcela proti smyslu „kunstkomory“ na pražském dvoře Rudolfa II. A tak jedinou kuriozitou zůstává výhled z oken na zadní dvůr otočený k Salmovskému paláci, kde jsou stromy mezi rozpadajícími se přístavky pokryty igelitovými pytli a pod okny hrdě rekonstruovaného Schwarzenberského paláce se kroutí staré zrezivělé železné konstrukce. Za pozornost stojí i středověké rukopisné miniatury, kresby a grafiky v tzv. grafickém kabinetu. Albrecht Dürer, Albrecht Altdorfer a Hans Holbein st. patří nesporně k pokladnici evropského umění na přelomu středověku a novověku a je dobře, že je galerie ukazuje – ale co mají společného s barokem v Čechách?

Za velký klad nového muzea jsem tak považoval skutečnost, že jsem byl spolu s jedním manželským párem v paláci sám, jistě dobré zjištění i pro dozor. Horší to však bude pro renomé pražské Národní galerie a její kasu. O to ale patrně řediteli Knížákovi ani nejde, když nedokázal se svým týmem ve Schwarzenberském paláci po letité přípravě zajistit případným zájemcům ani ten nejzákladnější návštěvnický servis, k němuž dnes samozřejmě patří možnost v klidu si vypít kávu, prolistovat tištěného průvodce a napsat pár pohlednic. Ani jedno ani druhé se nekoná – kavárna není, průvodce snad příští rok a pohlednice pouze ze staré nabídky. To je neprofesionální a neprominutelné opovrhování návštěvníkem!

Knížák ale vlastně vždycky tvrdil, že každý galerii zná a ví kde ji najde, takže jakákoliv propagace je podle něj zbytečná. V tom je opravdu důsledný – tedy kromě jeho samého: na jedné z mála plakátovaných propagačních kampaní pořádaných v posledních letech galerií se nechal v profilu vyfotografovat s jakousi dřevěnou knížkou pod paždí. Neznám jediného ředitele významného světového muzea, který by se takto nechal veřejně vylepit – jistě hodné zápisu do Guinessovy knihy rekordů. Jinak si ale na návštěvu „baroka v Čechách“ nezapomeňte vzít termosku s kávou, galerie pohodlí svých návštěvníků nepovažuje za důležité.

Text byl zaslán k otištění do redakce Práva