V jednom minulém přípěvku (Říman je severokorejský agent) jsem si dělal bžundu z pana ministra průmyslu a obchodu. Byl to pro mne opravdu černý humor. Vyjadřoval také to, že mne ministr Říman po slušném úvodu silně zklamal.

S Martinem Římanem mne nepochybně pojí to, že se dokázal pozitivně vyjádřit k budoucnosti české energetiky. Dostal-li právě za to ropáka roku, cítil bych se morálně povinován převzít s ním tuto cenu společně. Spotřeba energie v ČR roste a růst bude. Jsem samozřejmě pro všechna zelená úsporná opatření a hlásím se k nim, poctivě zelenám, nicméně vím, že pro rozvoj země to nestačí.

Obehrané povídání o tom, že máme na jednotku HDP příliš velkou spotřebu energie, je irelevantní. Jednak jde o nedorozumění, protože naše spotřeba energie na hlavu je velmi podobná Německu, které je srovnatelným státem. Česká republika je průmyslovou zemí. Tvrzení, že nemáme být průmyslovou zemí, je komické. Snížíme-li svou průmyslovou výrobu, bude tato produkce prostě vyrobena jinde. Pravděpodobně v zemi s podstatně nižšími ekologickými standardy než má naše republika. Žádná energie se ve světové bilanci neušetří. Spíš naopak.

Nechápu však, proč Martin Říman obětuje své niterné a správné přesvědčení vratké koalici. Životnost dukovanské elektrárny končí zhruba za dvacet let. Pokud dnes rozhodneme o dostavbě Temelína, můžeme výpadek nahradit. Jaderná energetika představuje plánování na desetiletí a výstavba nových bloků bude trvat patnáct až dvacet let. Zavírání očí před touto skutečností nás vede k narušení naší energetické bilance a neskončí ničím jiným, než zvýšením naší strategické závislosti na Rusku a arabských zemích. To je horší než deset amerických radarů. V čele vlády stojí energetik Topolánek, který o tomto problému dobře ví. I pro něj je ale zřejmě premiérská sesle důležitější než energetická bezpečnost.

Obětoval jsem několik dlouhých a úmorných měsíců své práce tomu, abych našel programový kompromis s ODS. Však mi také pravověrná levice mou autorskou účast v reformním dokumentu Agenda 2010 nemůže zapomenout. Nepsal jsem ten kompromis proto, abych se s ním ztotožnil. Psal jsem ho na přímé vyžádání proto, abychom našli nutnou alternativu pro řešení povolební situace. Psal jsem ho proto, že mi osud mé země, její bezpečnost a finanční rovnováha nejsou úplně lhostejné. Bylo v tom jistě víc, než pracovní povinnost. V Agendě samozřejmě byla i energetická odpovědnost včetně logického vyústění. S nulovým výsledkem jsem se nesmířil. Současná vláda nevede zemi ani k energetické ani k finanční rovnováze. Je to pro mne hluboké zklamání.

Odvolání Tomáše Hrudy čela Czechinvestu a následný exodus neuvěřitelných 139 klíčových pracovníků této jednoznačně nejlepší státní instituce je pro mne děsivou zprávou. Czechinvest byl doslova vypiplán dvěma úžasnými řediteli J. A. Havelkou a Martinem Jahnem. O kvalitách pětatřicetiletého Martina Jahna svědčí nejen to, že se stal místopředsedou vlády, který zpracoval dodnes doma nedoceněný vládní program Strategie hospodářského růstu, ale také to, že nastoupil do vedení našeho nejdůležitějšího podniku Škoda Auto. Není vyšší ocenění pro manažersky orientovaného ekonoma než toto. Vážím si skutečnosti, že jsem s Martinem mohl spolupracovat, stejně jako toho, že mi ve vládní štafetě předal motivovaný mladý tým, který byl mým spolehlivým zázemím.

Tomáš Hruda byl tím nejlepším, co jsme měli ve vládní správě. Spoléhal jsem na něj nejen v jeho základní agendě, ale věděl jsem, že je schopen převzít další úkoly v oblasti čerpání evropských fondů. Část těchto úkolů už měl, další část byl schopen převzít v případě selhání jiných institucí. Czechinvest byl vládní zálohou pro nejčernější scénář. Tato záloha byla Martinem Římanem rozmetána. Když nyní to selhání Čunkova ministerstva v bruselské anabázi nastalo, není už komu agendu předat.

Někteří čtenáři se smějí, že jsme se jen zbavili stovky úřednických darmožroutů. Smějí se jen vlastní neznalosti. Základem jakéhokoli podnikatelského nebo jiného úspěchu je tým. Dobrý tým se buduje roky. Czechinvest byl mladou institucí plnou pružných, ekonomicky a jazykově kvalifikovaných lidí. Dobrého byrokrata nedělají jen znalosti, významné jsou zkušenosti a mezinárodní kontakty. Bude trvat nejméně dva roky, než se intelektuální kvalita a výkonnost Czechinvestu obnoví. Jestli vůbec. Bože!

Nehájím Hrudu proto, že jsem patřil mezi jeho univerzitní učitele. Snad mi už odpustil, že jsem párkrát v drsném vtipu poznamenal, že jsem měl i lepší žáky. Moc jich opravdu nebylo. Tomáš se také ode mne lišil mnohem liberálnějším pohledem na svět. Naivně jsem si myslel, že si s Martinem Římanem bude lépe rozumět než se mnou. Programově jsme byli již před volbami s Hrudou dohodnuti, že zpracuje změnu agendy své instituce tak, aby byla v případě jistého volebního výsledku přijatelná i pro ODS. I tuto „povinnost“ tiše splnil. Už pod novým šéfem mne osobně požádal, bych se dále v zájmu věci zdržel komentářů výkonů pana ministra Římana. Od té doby jsem pochopitelně neřekl křivé slovo. I když mne ústa hodně svrběla.

Lidé z Czechinvestu nedělali svou práci jen kvůli penězům. Těch by v soukromém sektoru při své kvalifikaci dostali jistě mnohem víc. Dostali však manažerskou příležitost, která byla v jejich věku nevšední. Byli hrdí na svou práci. To byla jejich motivace. Každý stát ve skutečnosti stojí na práci a odpovědnosti několika špičkových úředníků. Jsem nepochybně drzý, ješitný a hloupý politický spratek. Přesto vím, že úředníkům typu Václava Petříčka nebo Eduarda Janoty mám líbat zadek za to, že alespoň něco v této zemi funguje. Nejsou bezchybní, přesto jsou skvělí. Za svou přesnou práci a gigantickou odpovědnost dostávají pár šupů, častujeme je úsměšky a píšeme o nich jako o škodlivých parazitech. Udělají-li právní prohřešek, vyhodíme je a vyválíme v dehtu a peří.

Když jsem si na internetu přečetl zprávu, že Martin Říman odvolal ředitele Czechinvestu Hrudu, vzal jsem telefon a Tomášovi jsem zavolal. Dvěma skromnými větami jsem mu poděkoval za to, co udělal pro Českou republiku. Hluboce jsem se styděl.