První poselství nového českého premiéra Evropské unii bylo politicky absurdní. Petr Nečas prohlásil, že lisabonská smlouva zašla příliš daleko a prohlubování integrace není programem vlády. Vzkaz, který v orgánech unie neunikl pozornosti, vzbuzuje jiskření, násobené zpackaným českým postupem při ratifikaci Lisabonu. Ten je v Bruselu dosud synonymem neserióznosti a diplomatické nekvalifikovanosti.

Nečasův vzkaz je zbytečný a neprofesionální. Všem, kdo se snaží o budování nějaké naší pozice v EU, podráží nohy. Obecně platí, že na počátku období dáváme kladné signály a nejdeme do konfliktu, do kterého nemusíme. Česká republika mává pěstičkou předem.

Zděšení v Bruselu vzbudily pověsti ventilované českým tiskem, že lidé kolem Nečase prý na současného komisaře Füleho tlačí, aby odstoupil a uvolnil místo Topolánkovi. Topolánek je po předsednickém výkonu pokládán za neakceptovatelného, a lze říci s jistotou. že tuto výměnu by Evropský parlament zamítl. Česká vládní koalice tam navíc ve frakcích, které tvoří potřebnou většinu, nemá zastoupení.

Evropská rozhodnutí české vlády potvrzují linii opozice vůči unijním trendům. Odmítnutí bankovní daně v raném stádiu vyjednávání je netaktické. V rámci EU je rozměr českého bankovnictví směšný a fundamentalismus nikdo neocení. Daňového chytráctví, které z české pozice čiší, mají všechny velké země plné zuby.

Podobně vládní programová pozice, která požaduje snížit unijní rozpočet, je nelogická. Odpovídá taktice země jako výrazného čistého plátce, který nemá ani šanci částečné kompenzace. My jsme ovšem výrazným příjemcem peněz EU. Požadavek je však splnitelný na úkor České republiky. Stačí jí přiškrtit přístup ke kohezním a zemědělským fondům. Česká republika se tak stane čistým plátcem a naopak bude podporovat Slovensko, Polsko, Maďarsko atd. Z čeho budeme potom platit rozvoj své dopravní a ekologické infrastruktury, vládu nezajímá. Rozpočet náhradní zdroje nemá a škrty je nevytvoří.

Svalnaté řeči, které vedou vládní furianti o rušení společné zemědělské politiky, svědčí o nevědomosti. Zemědělská politika EU nadále bude, stačí sledovat pozice klíčových zemí. Jen její tvar může být pro nás více nebo méně nevyhovující. První cenou může být znárodnění zemědělské politiky, kdy podpora bude povolena, ale jen z národních zdrojů podle hesla každý za své. To by se líbilo Britům. Pro nás by to znamenalo katastrofu, protože naše rozpočtové zdroje nebudou ještě dvacet let moci konkurovat německým, francouzským nebo italským.

Lze shrnout, že vládní politika vůči EU je směsicí předsudků, neznalosti a nezkušenosti. Klíčovou osobou pro komunikaci s Bruselem je premiér, ale jeho zázemí ideových fundamentalistů ho předurčuje do role slona v porcelánu. A tak, zatímco všichni naši potentáti budou skloňovat české národní zájmy, věcně zůstaneme na samém chvostu evropské politiky. Nejspíš si to zasloužíme.