Pan kolega Just napsal ve svém blogotextu O mentálním milicionářství ČT (Slovo k Televizi I.) jedno srovnání, které mne od té doby stále pronásleduje. Požaduje, aby nás v rámci veřejné služby ČT informovala o vraždách německých civilistů Čechy po válce, a to se stejnou frekvencí jako o Lidicích a podobných exekucích. Prohlašuje: „Zdravá bude tato společnost a její média teprve tehdy, až bude těch snímků stejně, jako jich existuje – opět plným právem - o Lidicích.“

Je mi samozřejmě líto všech obětí války, židovských, romských, českých, ruských a samozřejmě i německých. A všech ostatních. Nemohu však sdílet to, co někteří čeští intelektuálové vyjadřují v posledních letech. S trochou nadsázky se mi zdá, že chápou II. světovou válku jako drobnou epizodu v rámci strašlivého utrpení, které čeští lotři způsobili sudetským Němcům. Tím nepopírám skutečnost, že byli čeští lotři. Bylo jich dost. Nepopírám ani skutečnost, že sudetští Němci nesli břímě porážky nacismu tvrději, než ostatní skupiny německého národa.

Války a jejich epilogy zřetelně vychylují pojem spravedlnosti. Právo si umí poradit s fenoménem vraždy, pokud je řídký. Ale standardní trestní právo je těžké důsledně uplatnit tam, kde byla do včerejška masová vražda oficiální státní politikou. Což není žádná omluva, jen popis děsivé reality. Není bez významu si uvědomit, kdo a čím tento posun hodnot vyvolal.

Rozdíl mezi Lidicemi, Terezínem, Treblinkou, Majdankem a Birkenau na jedné straně a spontánními popravami německých zajatců a civilistů po válce na straně druhé, je docela zásadní. To jedno je projevem oficiální politiky. Žid, Slovan a Cikán jsou v ideologii nacismu podřadnou rasou. Tyto špinavé rasy je nutno hubit, užívat k otrocké práci, ponechat jen vytříděný, geneticky použitelný materiál. Heydrich řekl asi tolik, že přítomnost Slovanů ve střední Evropě by byla projevem germánské slabosti.

Rudolf Höss, velitel koncentračního tábora Osvětim, tuto politiku jen prováděl v praxi. Byl to takový slušný člověk. Miloval svou rodinu a měl rád zvířátka. Ale Himmler ho pověřil náročným úkolem, a on svou vlast (Vaterland) nezklamal: Vyřešil náročný problém průmyslové likvidace lidí. Vlak přivezl polomrtvý náklad s lidmi až na kolej v Birkenau. Ti ubožáci trávili v dobytčáku i sedm až deset dní. Nejen bez jídla, ale často i dny bez vody. Kdo umřel, zůstal ve vagóně celou cestu. V Birkenau se vypotáceli ven a lékaři SS je vytřídili. Ti nejsilnější byli vybráni k práci. Asi sedmdesát procent zásilky, děti, starci, lazaři šlo na druhou stranu. Odebrali jim jejich osobní věci, ostříhali a svlékli. Pak je poslali do sprchy. Byla to divná sprcha, netekla v ní voda. Jen seshora spadaly nějaké krystaly. Ty uvolňovaly nahořklý mandlový plyn. Trvalo dvacet minut, než zahubil všechny. Zvláštní vězeňské komando pak vytěžilo zlato ze zubů mrtvol. Krematoria byla hned vedle. Ta v Birkenau (Osvětim II.) spálila přes milión těl.

Válka má mnoho odporných podob. Němečtí piloti, kteří nalétávali na obytné čtvrti Londýna nebo Coventry, věděli velmi dobře, že neplní čistě vojenský úkol, že prostě popravují ženy a děti tam dole. Britští a američtí piloti, kteří kobercovými nálety zničili obytná centra Drážďan a řady dalších měst, věděli samozřejmě totéž. Ani piloti, kteří nalétli na Hirošimu nebo Nagasaki, nemohli mít iluze. Bylo to hnusné, ale klasickými prostředky by podle názoru štábů trvala válka v Pacifiku až do roku 1947. Je pravděpodobné, že atomové bomby zmenšily celkový počet obětí války. Pro americkou stranu to platí určitě. A ta tu válku nezačala.

Nezákonných poprav zajatců a civilů se nevystříhaly skoro všechny armády. Není to nic, nač by byly hrdé. Jsou ale známy případy, kdy se třeba i důstojníci Wehrmachtu nezákonných poprav odmítli účastnit a podali formální protest. Daleko častěji se o těchto smutných věcech mlčí. Žádná země také nepřistoupila nijak nadšeně k trestání svých válečných zločinců. Historka o tom, jak se Německo vzorně očistilo od fašismu, je sice dojemná, ale nepravdivá. A co víte o rakouském účtování s fašismem? Nebo italském? Nechte si vyprávět od pár bývalých vězňů, kteří svědčili před německými soudy. Ukazovali na mnohonásobné vrahy, ale měli doložit svá svědectví daty, časy a přesnými popisy těch vražd, které nebyly v souladu s předpisy. Vraždy v souladu s předpisy se do viny nepočítaly. A mazaní advokáti se bývalým vězňům chechtali do tváří. No, je to jejich profese. Případ nezřídka soudil soudce, který byl ve funkci už za třetí říše. Čechům nebyli vydáni ani bestiální terezínští dozorci.

S trestáním válečných či poválečných zločinů se nespěchá ani dnes. Ani Chorvati, ani Bosňáci, ani Srbové natož kosovští Albánci, nespěchají s odhalováním svých hříchů. Ostatně masakr 504 (347?) obyvatel vietnamské vesnice My Lai chtěla americká armáda taky tutlat. Velícího důstojníka Williama Calleyho (jako jediného) za to pak i trošičku potrestala: domácím vězením…

Lidice byly oficiální represí státu proti lidem, vůči kterým nebyly důkazy. Nebylo soudu. Tomuto aktu byl však osobně přítomen ministr K. H. Frank. Akt byl oficiálně oznámen jako součást represivní politiky okupační moci. Mimo jakoukoli pochybnost nešlo o žádný exces, nešlo o lynčování z hlouposti, nešlo projev zoufalství či vyhrocené nenávisti obětí systematického útlaku. Nebylo to selhání moci, byl to její standardní projev…

Stojíte-li na rampě v Birkenau, kde dělal selekci i nikdy nepotrestaný Mengele, vcelku rychle pochopíte, proč kombinace němčiny a plného zásobníku vyvolávala u mnoha lidí vražedné nálady. Vyslechnete-li životní osud osmdesátileté Němky, dojde vám, že obyčejná lidská bolest je samozřejmě všude stejná. Jsou to ale stále dvě odlišné roviny jednoho problému. Ty roviny, dle mého názoru, nelze zaměňovat.

Příčinu nelze ztotožnit s následkem a desetiletí uplatňovanou státní rasovou a vyhlazovací politiku nelze ztotožňovat s protiprávními excesy.

Až budeme klást mezi tyto věci rovnítko, bude to znamenat, že jsme rehabilitovali nacismus.

PS: Nejotřesnější události však v Terezíně proběhly až na samém konci války. V polovině dubna 1945 bylo v ghettu 17 tisíc původních vězňů. V posledních dnech dubna a počátkem května k nim přibylo dalších 15 tisíc vězňů v transportech smrti. V otevřených nákladních vagónech byli stojící vězňové několik týdnů na cestě bez jídla, pití, základní hygieny. Poslední transport převzal MUDr. Raška 5. května na bohušovickém nádraží. Bylo v něm 1700 vězňů, z toho 200 mrtvých. Pološílení vězni se snažili ze stojícího vlaku utíkat, ještě 5. května po nich ostraha transportu střílela. MUDr. Raška zjistil na tělech mrtvých známky kanibalismu. (Citace textu Jana Gruntoráda, emeritního profesora Karlovy univerzity)