S panem Dr. Burešem kamarádi nejsme a asi nikdy nebudeme. Jsme každý jiný, žijeme jinde a setkáváme se výjimečně. Každý děláme něco jiného.

Mimochodem, naše první setkání pro mne bylo zklamáním. Stalo se tak před sedmi lety na zasedání vlády, kam jsem přišel jako úředník obhajovat nějakou banální záležitost. Někdo chtěl ze státu vytáhnout peníze a několik politiků to z neznalosti podporovalo. O přestávce jsem za Dr. Burešem zaběhl jako za novým ministrem spravedlnosti, abych mu krátce vysvětlil, oč jde, a požádal o podporu. Čekal jsem od něj totéž, jako od jeho předchůdce Motejla. Ten měl totiž mimořádný cit pro každou levotu, a bylo na něj spolehnutí, že i kdyby to po něm chtělo deset předsedů vlády nebo prezidentů jinak, postaví se na stranu slušnosti, spravedlnosti a práva.

Jenže Bureš tenkrát na mne po stručném přednesení podstaty věci koukal skleněným pohledem. Nic. Dr. Motejl by býval pronesl otcovskou poznámku a bránil by státní korunu do roztrhání těla. V jednání vlády byl pak Bureš korektní, chtěl další a další údaje a vysvětlení, ale nakonec nás přímo nepodpořil. Projeli jsme to a já měl hrozný vztek. Kdyby byl ministr přes spravedlnost plamenně řekl, že to tak prostě nejde, porazili jsme chytráky na hlavu.

O něco později jsem pochopil proč. Rozdíl byl v tom, že Motejl je povahou někdejší advokát a Bureš soudce. Motejl mne zpravidla přijal jako pomyslného klienta a bil se za mne ve spravedlivé kauze. Soudce Bureš chtěl nestranně vyslechnout obě strany, aby mohl spravedlivě rozhodnout. Byl jsem prostě jen špatným obhájcem své věci. Kdybych to vyložil lépe a porazil protistranu, hlasoval by jinak. Každopádně by nikdy nehlasoval pro něco, co je podle jeho názoru nesprávné. V tom byli s Motejlem nepochybně stejní.

Jsem ekonom, ale občas musím zabrousit do práva. Vím, že Burešovy četné publikace jsou suché, vyčerpávající, snad až nudné. Poskytují ovšem dobrou orientaci. Potkal jsem řadu lidí, kteří Bureše nemilují a mají kritické výhrady k jeho rozhodnutím, názorům a vizím. Velká většina z nich ale k Burešovi přesto pociťuje odborný i morální respekt.

Bureš nikdy nebyl politikem. Odešel z vysoké soudcovské pozice, kde měl lukrativní doživotní jistotu, dělat riskantní funkci ministra (plat je zhruba stejný). Protože to bylo potřeba. A protože jsme tenkrát měli za to, že funkce ministra spravedlnosti nemá být stranická. Dělali ji napřed soudce Motejl a po něm soudce Bureš. Oba z Nejvyššího soudu. Možná to dodnes není tak špatný příklad.

Jmenování Bureše do čela Nejvyššího soudu pro mne bylo příjemným překvapením. Jakkoli jsem celý svůj „odborný“ život trpaslíkem, který zavile okopává kotníky Václava Klause, jmenování Bureše, Rychetského (předseda Ústavního soudu) nebo Tůmy (guvernér České národní banky) svědčí o tom, že pan prezident umí být státníkem. Se jmenováním Bureše souhlasila i soudcovská rada. Prezident nesporně učinil to, co cítila velká část odborné veřejnosti. Po rozsáhlých odborných konzultacích prezidentovo rozhodnutí kontrasignoval i předseda vlády.

Následné zrušení prezidentova jmenování Bureše předsedou, a pak i jen místopředsedou Ústavním soudem pokládám za trpké. Děkuji těm ústavním soudcům, kteří vyjádřili jiný názor. Jako ekonom se totiž nemohu smířit s tím, že někdo má vedoucí funkci doživotně. Doživotní jmenování soudce má hluboký smysl. Doživotní jmenování jakéhokoli šéfa je reliktem feudalismu. V odůvodnění mi chybí jen to, že předsedkyně Nejvyššího soudu je nejen neodvolatelná, ale i neomylná. Něco jako papež.

Od Ústavního soudu očekávám víc než chatrnou právní gramatiku. Očekávám moudrost, nadhled a hledání přirozené pravdy. Logiku a vyšší spravedlnost. Tentokrát mám pocit, že si náš chrám práva vybral slabší chvilku. Většinové rozhodnutí v poslední věci páchne stavovskou ješitností.

Václav Klaus nebyl mým favoritem ani v minulé a není jím ani v nadcházející prezidentské volbě. Není vyloučeno, že se pokusím alespoň trochu pomoci některému z jeho protikandidátů. Nic to nemění na tom, že ve věci vedení Nejvyššího soudu měl pan prezident pravdu.