Ze seriálu Jistě pane ministře známe postavu Sira Humphreyho, který je ve skutečnosti onou osobou, která řídí ministerstvo a vlastně celý stát. Jim Hacker jako modelový politik nad ním může občas vyhrát, ale obvykle vítězí Humphrey.

Sir Humphrey je totiž reprezentantem státního stroje, který musí být udržen stále v chodu. My politici tento stroj můžeme lehce promazat nebo sypat do jeho soukolí trochu písku. Tedy pokud nám to Humphreyho ostříží zrak dovolí… Když jsem před mnoha léty přišel jako poradce na Ministerstvo financí, řešil nový šéf základní problém. Na ministerstvu mu chyběl Sir Humphrey. Vrcholný úředník, který má u ostatního personálu hluboký odborný a morální respekt. Z ministrů si úředníci mohou dělat legraci. Ze Sira Humphreyho už ne. Vidí jim pod prsty.

Od roku 2000 je tedy klíčovým státním úředníkem Sir Eduard. Když nastupoval do funkce náměstka ministra financí, vymínil si Eduard Janota, že nikdy nebude politickým náměstkem. Bude samozřejmě loajální, ale nebude tajtrlíkem. Ministr Mertlík souhlasil. Věděl totiž, že právě tím bude přidaná hodnota vysokého úředníka mnohem vyšší. Jen takový úředník také zaručí kontinuitu úřadu. Sir Eduard dnes slouží v pořadí pátému ministrovi. A nestane-li se ministrem financí šílenec, bude sloužit i ministrům dalším. Přestože na něj budou ministři mít často neskutečný vztek.

Sir Eduard není nenahraditelný. Jsou určitě lepší teoretici a možná i lepší rozpočtoví počtáři. Nikdo však nemá tak hlubokou zkušenost s veřejnými financemi a hlavně hrátkami kolem nich. Janotovi lidé naslouchají. Má respekt. To je ostatně kouzlo každého velkého manažera. Dokáže přesvědčit lidi, že nakonec uzavřeli slušný kšeft.

Kdybych se někdy stal ministrem financí (nebojte, nic takového opravdu nehrozí), stal bych se do značné míry hlásnou troubou svého úřadu. Sir Eduard by mi navzdory našemu profesionálnímu přátelství navlékl těsnou ohlávku. Tváří v tvář realitě pak povážlivě tají ideologie a vzdušné zámky. Je tu neúprosné Má dáti a dal. Nebo spíš nedal a nedá.

Ministerstvo financí prostě ví, kolik peněz bude potřebovat, aby zaplatilo veřejnou útratu. Všichni víme, že ta veřejná útrata je zbytečně veliká. Sir Humphrey ví ale mnohem přesněji o kolik. Ale musí mlčet. Kus výdajů navíc je daní za demokracii. Něco se musí nacpat do chřtánu politikům zleva i zprava, kteří si za veřejný peníz kupují popularitu nesmyslnými stavbami, akcemi a službami, zatímco na opravdu potřebné ale méně viditelné věci se peněz nedostává.

Sir Humphrey ale snaživě kvičí, když taková marnotratnost přesahuje běžné meze. Nejenže brblá, ale vytahuje velmi srozumitelná čísla a hrozí rozpadem státních financí, nesplněním mezinárodních závazků a právní nemožností řešení. Občas přijdu na to, že si pomáhá i neférovými argumenty. Pak na mne prosebně zamrká. Ví, že jsem členem stejného spikleneckého kruhu, a že naší povinností je tutlat zdroje, které by politici rádi rozfofrovali. Mlčím jako hrob. Pokud nejde o moje peníze, samozřejmě.

Sir Eduard má rád stabilní rozpočtové příjmy. Každý finanční praktik se děsí příjmů, které kolísají kvůli takovým hloupostem, jako je třeba hospodářský růst. I bankéř má raději poplatky než nejistý úrokový výnos. Ve veřejných financích teoreticky podléhají menším výkyvům nepřímé daně než přímé. Nepřímé daně také nejsou spojeny s handrkováním o vykazování zisků.

Úředníci Ministerstva financí by proto z věcných důvodů raději nahradili přímé daně nepřímými. Nepřímé daně se lépe a pohodlněji vybírají. Hranicí pro nepřímé daně je pouze daňová konkurence. Jestliže spotřební daň na cigarety bude v Polsku výrazně nižší, budou Ostraváci raději plnit polský státní rozpočet než český. Naopak Rakušané přestanou cigaretami plnit český rozpočet, pokud se sazby (ceny) v obou zemích vyrovnají.

Z pohledu úředníka Ministerstva financí je třeba představitelné úplné zrušení daně z příjmu právnických osob a nahrazení výpadku nepřímými daněmi. Zní to obrovsky asociálně, že? Ale zažraný financ vám bude vysvětlovat, že se zas tak moc nestane. Ony podniky taky platí nepřímou daň, zrovna teď se bojí ekologických daní. Pravdou ovšem je, že vzrostou životní náklady. Jenže „odboři“ si to zvýšení promítnou do mzdových požadavků, takže nakonec nula od nuly pojde a podnikatelé zaplatí to, co ušetřili na dani z příjmu, ve mzdách. Teoreticky může nastat situace, kdy na tom podnikatelé dokonce prodělají: Daň ze zisku neplatí, když ten zisk nemají, mzdy ovšem musí platit stále.

Financ smutně uzná, že jeho idea není realizovatelná proto, že ekonomický mechanismus není ideální, a není zas úplně zaručeno, že popsaný proces přizpůsobení opravdu nastane. Rozdíly v daních ze zisku by taky nedělaly mezinárodně dobrotu a stimulovaly by finanční kriminalitu, tedy přesun zisku do naší daňové oázy. Evropští sousedi by nás neměli rádi. Sežrali by nás za to.

Jestliže úředníci Sira Eduarda příliš nemilují příjmové daně pro jejich složitost a menší fiskální spolehlivost, divili byste se, jak se jim lesknou oči neústupností u majetkových daní. Hnedle vyrukují s tím, že majetkové daně jsou u nás jedny z nejmenších na světě, a že doporučením mezinárodních institucí je tyto daně u nás zvyšovat. Argument je velmi logický: zdaněno nemá být podnikání tvořící hodnoty, nýbrž spotřeba. A zdanění majetku pak stimuluje k podnikání a k tomu, aby majetek neležel ladem.

Podřízení Sira Eduarda nemají rádi ani rozpočtové deficity. Jejich odpor je hodně emotivní. Ono nejde jen o dluhy, ale o to, že za ty dluhy úředníky Ministerstva financí nemají lidi rádi. Kdo má dluh, je neschopný. Úředníci sice vědí, že skoro všechny úspěšné podniky mají dluhy, mají je i úspěšné státy (a drtivou většinou větší než my). Na druhé straně financové také vědí, za jaké ptákoviny se ty dluhy dělají. A to jim, pacholkům, dává morální převahu.

Sir Eduard a jeho věrní zpravidla brání vaši peněženku. Nemůžeme jim děkovat každý den, aby moc nezpychli. Ale občas bychom je měli aspoň poplácat po zádech.