Stáli vedle mne. Táta, máma a kluk. Boháči to nebyli. To se pozná. Značkové džíny a trika vedle neforemných pytlů za tři stovky prostě svítí. Tihle byli oblečeni v pytlích, stejně nemožně jako já. Kluk očarovaně čučel na nějakou aparaturu a nechtěl se hnout. Táta se tvářil ustaraně, protože ho kluk přistihnul s prázdnou kapsou. Chlapec se zapřel jako beran. Máma byla smutná, sen o bohatém princi vystřídala obyčejná bramboračka a počítání od výplaty k výplatě. Už jsem si chtěl říct o ty své zbytečnosti, když máma zašeptala tátovi, aby to vzal na splátky. Vždyť to stojí jen sedm stovek za měsíc.

Můj prodavač zase odběhl a rodinka mi někam zmizela. Přistoupil jsem k té aparatuře. Nic moc. Kluk byl docela skromný, moji by žebrali o třídu výš. A jako profesionální magor jsem si vzal ten lístek s nápisem jen 799 korun měsíčně a od oka spočítal roční úrokovou sazbu. Podezření bylo na místě, byla to jasná „lichva“ s úrokem kolem 25 % ročně. Nikdy bych něco podobného neplatil. Upozorňuji, že ta „lichva“ tu je skutečně jen v uvozovkách, protože takový prodej je naprosto legální a jsou i mnohem horší.

Splátkový prodej je nejdražší financování. Využívá prosťáčka, který spěchá, nemá v ruce kalkulačku a nečte ustanovení smlouvy (ta sazba tam musí být se vším všudy). S úvěrem z banky by to ti lidé na úrocích měli o polovinu levnější. A to i ten bankovní spotřebitelský úvěr je spíš nouzovka. Bere se, když nemáte na doplatek opravy auta a nutně potřebujete jezdit. Jinak je to drahé. Pokud už berete úvěr, tak hypotéku. Ta je levná, a navíc se vaše nemovitost obvykle zhodnocuje v čase. Ti movitější Češi to dobře vědí, a tak hypotéky vesele rostou. Vždyť je to jen alternativní forma úspor.

Čím se liší rodinné finance od podnikových a státních? Rodinné účty podléhají cyklu, který popsal nositel Nobelovy ceny za ekonomii Franco Modigliani. V mládí se zadlužujeme, pak splácíme dluhy a šetříme, abychom mohli peníze v důchodu rozfofrovat za roztomilé ošetřovatelky a doktory. Protože podniky a státy nechodí do důchodu a naopak se tváří jako věčně mladé, mají stálý dluh. Každý velký podnik má dluh a každý student ekonomie umí vysvětlit, kdy je to výhodné a kdy číhá nebezpečí.

Dluhy mají všechny evropské státy. I ty, pro které by bylo hračkou je splatit. Výše veřejného dluhu se měří srovnáním s Hrubým Domácím Produktem. Milión je obrovský dluh pro Frantu z Libně, ale titěrně malý dluh pro naftaře Komárka. U podniků měříme dluh zpravidla poměrem k vlastnímu kapitálu, běžný poměr je 1:1. U států neoceňujeme majetek, státy totiž nemají bilanci. Známe jen produkt (HDP). Užívání produktu je férové, protože produkt je zpravidla mnohem menší než veřejný majetek. Úvěruschopnost osoby měříme jejím příjmem, případně majetkem, úvěruschopnost státu HDP.

Jak je země veřejně zadlužena, se měří v procentech HDP. To vlastně vyjadřuje, za jak dlouho by země zaplatila dluh, kdyby svým občanům a firmám sebrala vše, co vytvoří. Šampiónem ve veřejném zadlužování jsou Japonci, ti mají tak 170 %. Lidem je jistě divné, že nekrachují a nehynou v inflaci. Italové mají 106, Němci a Američani se pohybují kolem evropského průměru 64 %. Maastrichtské kritérium činí 60 %. Eurozóně to nevadí, ta má skoro 70 %. Skutečnost, že český dluh se čtyři roky drží na stejné relativní cifře kolem 30 %, nikoho nedojme. Nikoho taky nedojme, že je to méně než polovina evropského průměru a přísní našinci nejsou spokojeni ani s tím, že jen pouhopouhá 3 % obyvatel EU 25 jsou zadlužena méně než Češi. Jo, Neumannová byla taky párkrát první. Vzory táhnou a velké cíle šlechtí.

Když jsem odcházel z „Eletročehosi“ seděla má rodinka v úřední kukani a vyplňovala papíry splátkového prodeje. Kluk se nudil a rodiče se tvářili ustaraně. Zřejmě jim docházelo, do čeho vlezli. Statisticky je významné to, že Češi, kteří jako jednotlivci bývali evropským vzorem spořivosti, se v této kategorii už propadli pod průměr. Oč méně šetříme doma, o to víc chceme šetřit aspoň veřejnou kasu.