Jaroslav Hašek ve volební kampani Strany mírného pokroku v mezích zákona pronesl volební projev asi tohoto znění: „O svých protikandidátech nemohu říci ničeho dobrého. Ten první sprznil vlastní sestru, druhý matku a třetí cizího dědečka, když šel do lesa na roští.“ V naší prezidentské kampani se postupně, mne nevyjímaje, propracováváme k podobným výrokům. Dovolte proto, abych si přisadil…

Václava Klause na Hradě mít nemusím. Modrá korouhev nad hradbami je levnou a účinnou stranickou reklamou ODS. Klausova přítomnost v prezidentském křesle je také hořkou připomínkou minulé volby. Nebýt nezměrné hlouposti nás sociálních demokratů, užíval by si dávno dnešní pan prezident zaslouženého odpočinku. ČSSD za tuto svou chybu draze zaplatila. Padly díky ní dvě vlády a od strany se tenkrát odvrátily dvě třetiny voličů. Stejnou chybu nemůžeme opakovat dvakrát.

Na mé stranické zášti k Václavu Klausovi opravdu není nic osobního. Byl mým oblíbeným řečníkem již v osmdesátých létech, kdy jsme chodili do Ekonomické společnosti poslouchat „chytrého“ Klause. Už tenkrát jsem s mnohými jeho soudy nemohl souhlasit, ale bylo radostí slyšet, s jakou chutí rozdává své intelektuální kopance.

Potkám-li Václava Klause, vyseknu poklonu, jak se patří. Je nejen mým prezidentem, ale i tím starším a vousatějším v akademické obci. Za příležitost s ním párkrát déle hovořit jsem vděčný. Umí být oduševnělý, vtipný a nelítostně ironický. Navzdory jeho břitkým odsudkům intelektuálštiny je příkladným intelektuálem s krásnou patinou šedesátých let. I pro oponenta je proto smutné, jak současná ODS duchovně zplaněla.

Přes mé uštěpačné poznámky ke klimatologickému dílu pana prezidenta se s ním v mnohém shodnu. Leckterá evropská opatření proti globálnímu oteplování jsou směšná z ekonomického i čistě fyzikálního či chemického pohledu. Přestože si myslím, že na současném globálním oteplování má člověk jistý a nikoli bezvýznamný podíl. Konkrétní kroky mi občas připomínají spíše náboženské sektářství křížené s hospodářským lobbismem.

Nepochybné je, že Václav Klaus budí silné emoce. Z jedné i druhé strany. Společnost vždy rozděluje na dvě nesmiřitelné skupiny. Myslím si, že prezident by měl společnost spojovat a nikoli dělit. Je to přece stará tradice od T. G. Masaryka a svým způsobem i nová od Václava Havla. Přínosem protikandidáta Jana Švejnara by tedy mohl být návrat k původnímu étosu prezidentské funkce.

Švejnar nepodlézá ani těm stranám, které ho nominovaly. Zelené dráždí svým kladným postojem k jaderné energetice a sociální demokraty tím, že chce redukovat sociální stát, který je ale v Čechách výrazně menší než v Západní Evropě. Koaliční strany nepotěšil tím, že jakkoli pokládá reformy za potřebné, rovnou daň má za neospravedlnitelnou.

Švejnar je svůj. Nemění barvy podle potřeby. Říká: takový jsem a berte nebo nechte ležet. Proto by mohl být prezidentem smíření. To smíření možná naše společnost i její pokleslá politika právě potřebuje.