Obviňování Evropské unie ze všech hříchů světa se stalo módou. EU jistě není svatá, není bezchybná a není neomylná. Tvoří však větší trh a řeší otázky, které by malé země těžko mohly řešit samy. Z EU těží i země, které tam nejsou, stačí být blízko.

Boj s EU je především bojem mezi domácími a evropskými byrokraty. Volení i jmenovaní domácí byrokrati křičí, že by je ti evropští mohli připravit o moc. Jakkoli chovám úctu k mnoha skvělým českým úředníkům, musím přiznat, že ti bruselští jsou v průměru kvalifikovanější, méně vydíratelní a méně úplatní.

Země jako my, která stále nedobudovala své politické i administrativní instituce, z členství v EU profituje víc než ostatní. Většina pozitivních změn v našem právním řádu byla v posledních deseti letech vynucena, motivována či inspirována právě odtud. Lépe fungující instituce znamenají pro občana i ekonomiku věcně víc než kaskáda aktivistických národních politik.

Vstup do EU otevřel bránu české prosperity dokořán. Tři roky více než šestiprocentního růstu, aktivní obchodní bilance a nezaměstnanost snížená k hranicím její přirozené míry jsou jasným důkazem. Posilující měna, export a investice mluví výmluvně. Čech se rychle zbavuje odéru občana druhé kategorie mezi lidmi z vyspělých zemí. Produkt země přepočtený na hlavu je vzdálen od průměru EU necelých 20 % a je zhruba o třetinu menší než v Británii či Švédsku.

Po podpisu Evropské smlouvy je posledním cílem eurofóbů společná měna. Folklórní česká koruna je fetišem rozvoje ekonomiky a samostatnosti. Radostné výlevy o posilování měny a monetární politice šité na míru přehlušují skutečnost, že národní měna má náklady. Za konverzi měny a kursová rizika ročně utrácíme více, než činil efekt slavné daňové reformy. Ztráta centrální banky svou výškou koresponduje s deficitem státního rozpočtu.

Význam české monetární politiky pro exportně orientované české podniky klesá. Ceny a výsledky v euru jsou pro ně důležitější než mzdy v korunách. I sama česká monetární politika, jakkoli ji v posledních letech až nekriticky chválím, má vedle těchto dobrých i rozsáhlá stinná období, která s taktem jemu vlastním kritizuje pan prezident. Nelze ani přehlédnout, že několikrát vycházela monetární politika i z chybných statistických dat, za která sama ČNB nenesla odpovědnost. Připustíme-li pak, že máme zhruba šedesátiprocentní pravděpodobnost dobré monetární politiky, lze si klást právem otázku, jaký má vlastně význam.

Náměstek ministra financí pan Šimáček nás na těchto stránkách před eurem varoval s odkazem na slovinskou inflaci. Ta po předchozím stlačení krátkodobě činí 9,5 %. To je na úrovni Španělska, Řecka, Islandu. Necelá tři procenta nad průměrem. Podobná krátkodobá akcelerace inflace ale nastává i v případě naší „reformy.“ To přece nikdo jako tragédii nevidí.

Nastartovaná ekonomika může dnes splnit kritéria přijetí eura poměrně snadno. Čekat na období cyklického poklesu, které po synchronizaci s EU jednou musí přijít, je krátkozraké. Pak bude plnění kritérií o mnoho bolestnější. Díky vládě je přijetí eura odsunuto nejdříve na rok 2012, kdy už patrně budou mít společnou měnu všichni naši sousedi. Další zpoždění přinese radost eurobijcům a vrásky podnikatelské sféře.

Psáno pro HN