Čas od času mi nějaký čtenář napíše pod blog, že nechápe, jak takový pitomec jako já, vůbec může učit. Je to zásah do černého. Všichni moji kolegové, kteří dočista nezhloupli, přistupují ke svým disciplínám s hlubokou pokorou. Nadšení nad vlastní genialitou je krásnou výsadou akademického mládí. Věk přináší smutné poznání. Poznání je jen v tom, že si uvědomíme, jak chatrné je naše vědění, jak gigantický je nepoznaný svět. Určitě zůstáváme pitomci.

Je to stejné, jako v životě. Pachtíte se za nějakým cílem, a když se k němu přiblížíte, život vlastně končí. Dosažené cíle zpětně připadají malicherné a snadné. Marnost vás popadne, když dojdete o kousek dál a pohlédnete za nový horizont. Právě tahle „marnost“ je ale zřejmě smyslem života.

Čtenář lomí rukama nad upadající kvalitou českých univerzit. Má jistě pravdu. Podle mezinárodního hodnocení se třeba Karlova univerzita nachází až v nějaké třetí stovce na světě. Patří-li škola mezi polovinu těch hůře placených univerzit na světě a skončí-li z nějakých sedmnácti tisíc škol mezi nejlepšími dvěma procenty, nelze nevidět rezervy. Určitě ty finanční.

Bez ironie má Karlovo učení o něco lepší hodnocení než si zaslouží. Bez ironie je totiž hodnocení závislé nejvíce na tom, kolik se do školy investovalo zhruba před dvaceti lety. Tehdy se zformovala generace těch, kdo dnes dělají výsledky školy. Ve většině oborů nyní sklízíme výsledky investic sklonku reálného socialismu. S jistotou můžeme říci jediné. Až se do hodnocení budou více promítat investice devadesátých let, výsledky se nezlepší. Zvýšené financování po roce 2000 jen částečně zacelilo zdrojovou propast. Nic víc.

Sekundární role bude ve většině oborů pokračovat. Plus minus. Představa, že zapráskáme organizačním bičištěm a zemi se pohrnou Nobelovy ceny, je směšně naivní. Věda je drahá, potřebuje podmínky a desítky let systematické týmové dřiny. Nemůžeme být hvězdami ve všech oborech, ale nemusíme ještě proto být ve všech oborech diletanty.

Máte-li pocit, že se vědci a vysokoškolští učitelé nepřetrhnou, můžete je snadno nahradit. Až na výjimky nemáme žádná pevná místa. Od roku 1990 mám jen smlouvu na dobu určitou. Obvykle na rok, někdy na tři či pět let. Hodnotí mne nadřízení, hodnotí mne studenti. Zvykl jsem si. Stejně jsem si zvykl na to, že potřebuji-li peníze, vydělám je mimo školu. Pokud mi neprodlouží smlouvu, zakývám chápavě hlavou. Jiné právo nemám.

Nám, starým vlkům, ty podmínky už tolik nevadí. Budeme svou práci dělat v podstatě i zadarmo, ostatně jsme ji tak mnohokrát dělali. Jsem vděčný za to, co mi české školství umožnilo, a proto nepočítám, zdali se mi to či ono dneska nebo zítra konkrétně vyplatí. Jenže na nadšení se trvale stavět nedá.

Problém mají mladší kolegové. Dosáhnout z řádného univerzitního platu a pracovní smlouvy na dobu určitou na hypotéku, kterou nutně potřebují k bydlení, není snadné. Řada talentovaných proto odchází. To je běžné i v jiných zemích. Řada doktorandů se rozhodne pro praktickou dráhu, kde často odměny násobně převyšují akademický standard. Naším problémem je ale to, že ten rozdíl mezi akademickým standardem a praxí je v řadě disciplín ještě příliš velký.

Mezi učiteli na vysokých školách je jistě řada hlupáků. Nemám problém s tím, když mne k nim zařadíte. Máte asi pravdu. Vadí mi hlavně to, že by na našich školách mohla být řada lepších učitelů. Neplatí to jen o univerzitách.