Nejsem příznivcem zbytečných fyzických trestů. Nicméně učitel Igor Hnízdo má mé sympatie. Četl jsem, že snad někde v Singapuru užívají jako trest pár ran namočenou bambusovou holí. Ztrestaný si pak pár týdnů nemůže sednout. V té zemi prý nemají potíže s grafity a lidé tam nečurají, kde nemají. Kdoví, nikdy jsem tam nebyl a nebyl jsem ani seřezán holí. Přesto bych to mezi tresty s chutí zařadil.

I v konzervativní Británii vynesl v nedávné době soud rozsudek, že učitel může užít přiměřenou formu násilí, vyžaduje-li to nutně situace. Náš problém je v tom, že ve svatém nadšení jsme odstranili mnohé nástroje, které byly jednoduché a účinné. Dosáhli jsme toho, že se nám lumpíci chechtají do ksichtu a my s tím nemůžeme nic dělat.

Když policajt chytí kapsáře, tvrdí mu osmahlý cizinec, že mu není patnáct a ať ho kouká pustit. Protože policista nemůže v Tramtárii ověřit identitu zločince, kterého lapil s rukou v dámské kabelce, pustit ho musí. Já bych ho taky pustil. Ale myslím, že čtyři rány lískovkou by mladistvému organismu byly velice ku prospěchu.

Často mluvím s učiteli. Občas slýchám docela smutné příběhy, jak žáci šikanují kantory. Žijeme v přesvědčení, že učitel musí mít přirozenou autoritu a zvládnout všechny situace. Co dělat v případě, kdy žák nerespektuje vůbec nic? Jediný rozvraceč morálky ve třídě znehodnotí celou pedagogickou práci. Vyprávěla mi mladší učitelka o boji s žákem. Vyzkoušela úplně všechno. Nepomohlo nic. A když byl osmák předveden před ředitele, zdrtil ho po umném pedagogickém výkladu neotřesitelnou replikou: „Seru na tebe, vole.“ Ta učitelka svůj problém vyřešila. Dala výpověď. Jako úřednice, která vede cizojazyčnou korespondenci větší firmy, má lepší plat a klid. Učí důchodce, kterému je to jedno. Grázlů v třídě přibylo.

Čas od času noviny píší o učitelích surovcích, kteří dají žákovi facku. Snahou některých mladých lidí je takový konflikt dokonce vyprovokovat a nafilmovat. Novináři mají senzaci a lid odsuzuje tyrana. Jenže jsou opačné příběhy. Máme také zbité učitele. O nich se už nemluví. Učitelé a školy se za to stydí. A stejně se s tím nedá nic dělat.

Když si na mne jako žáčka stěžovala paní učitelka tatínkovi, že soustavně vyrušuji, řekl tatík bohorovně: „Dejte mu pár facek.“ A doma mi zopakoval, že paní učitelka to má od něj povoleno. Nikdy jsem ty facky nedostal. Ale pamatuji, jak paní úča stáhla kamarádovi kalhoty a dostal na holou. Ten den si to zasloužil. Seděl jsem po škole, když přišla jeho maminka a paní učitelka se jí omluvila za ten zákrok. Paní Větrovcová to vzala sportovně: „Vono mu to nebylo na škodu. Klidně to zopakujte, když to bude potřeba. Hlavně aby se kluk učil.“

Myslím si, že lidé, jejichž děti zanedbávají školní docházku a nechtějí se věnovat školní práci s minimální dávkou disciplíny, by také měli mít kráceny státní příspěvky (či slevy na dani) až k úrovni životního minima. Jestliže někdo sabotuje výchovu vlastního dítěte natolik, že z něj vychovává dalšího klienta sociálního systému, přestává to být jen jeho problém. Je to náš problém, protože my to budeme platit a ještě budeme mezi sebou trpět desperáta. Všichni jsme ochotni přispívat těm, kdo jsou opravdu potřební. Ale ne těm, kdo si z nás dělají srandu.

Nechci děti tlouct. Můj dědeček chodil za republiky do třídy s rákoskou. Byl přísný učitel a v jeho třídě byl výkon i disciplína. Tu rákosku nepotřeboval. Stačilo, že tam ležela.