Ropa pokořila hranici 120 churavých dolarů za barel. Kdysi jsme se báli hranice 10, 20 či 60 dolarů. Dnes nemůžeme vyloučit 150. Nebo 200? Cena ropy signalizuje další špatné zprávy. Od ceny ropy se totiž odvozuje cena plynu a elektrické energie. Budeme nejspíš platit víc a víc.

Problém je v tom, že při nižších cenách ropy se zanedbaly investice do odkrytí nových nalezišť. Problém je v tom, že dynamicky roste energetická poptávka nových industrializovaných regionů. Rusko naznačilo, že je na vrcholu kapacitních možností a dále asi už zvyšovat těžbu nebude. Je v tom něco obchodní chytristiky, ale zas tak daleko to od skutečnosti není. Čínská poptávka nepochybně případné přírůstky produkce snadno odčerpá.

Podle geniálního exšéfa amerického bankovnictví Greenspana se vedla irácká válka hlavně kvůli ropě. Měla stabilizovat světový trh. Pokud je to pravda, je výsledek spíš naším fiaskem. Euroamerická civilizace platí jako mourovatá a Putinové, Chávezové či Ahmadínežádi se nám smějí, až se za pupky popadají.

Asi před dvěma lety jsem v roli zastupujícího českého premiéra absolvoval jednání předsedů vlád EU, věnované energetice. Premiéři tam při dlouhé pracovní večeři radostně šveholili o tom, jak budou energií šetřit, jak budou vyrábět energii z alternativních zdrojů, jak budou směňovat produkci EU s ropnými státy a jak liberalizace energetických trhů sníží ceny k minimálním hodnotám: Extrémní ceny ropy přece musí klesnout z vyděračských hodnot. I Chirac s Blairem k tomu přistoupili pozitivně, ale aspoň poznamenali, že si nedají zakázat jadernou energetiku. Jinak tekl optimismus proudem.

Nevydržel jsem to. Připomněl jsem, že během patnácti let se podle analýz bruselských expertů zvýší závislost EU na cizích energetických zdrojích z padesáti na sedmdesát procent. Přes veškerá šetření a alternativy spotřeba poroste. Ceny neklesnou, spíše budou stoupat. Z řady trhů nás Číňani a Indové vytlačí. A ještě budou chtít ropu, kterou potřebujeme my. Liberalizace pak způsobuje, že energeticky neodpovědné státy vyváží své problémy do odpovědných zemí. Náš problém má spíše prostý fyzikální rozměr. S výjimkou Finů nikdo nestaví nový reaktor. Přitom jich potřebujeme desítky.

Neřekl jsem nic, co by nevěděli. Vedle mne seděl Dzurinda a hněvivě zašeptal, že mu ještě Brusel přikázal zavřít jádro v Bohunicích. Stejně emotivní poznámku šeptl vpravo sedící bulharský premiér Stanišev. A za všechny to smutně řekla nahlas fyzikální chemička Angela Merkelová: „Když my máme ty zelený…“

Předsedal rakouský premiér a pokusil se obhájit svůj návrh, že by se všechny země měly zavázat, že budou užívat nějakých patnáct procent energie z obnovitelných zdrojů. Zesinal jsem a poznamenal: „Milý Wolfgangu, u vás v Rakousku děláte z vody nějakých třiašedesát procent elektrické energie. Takže máš ta obnovitelná procenta předem splněna. My Češi děláme z té vody asi tak dvě procenta. Mohli bychom i tři, ale bohužel k tomu potřebujeme zátopy. To, co chceš, je pro nás nesplnitelné.“ Tak to z agendy vypadlo.

Uplynuly dva roky a naplnilo se to, co jsem přihlouple papouškoval z analýz. Ceny vzrostly a další ropa není. Nové reaktory se ještě nestaví. Paní Kuchtová stále opakuje, jak jsme nesmyslně postavili Temelín, abychom vyváželi elektřinu. Netuší, že jinou energii masově dovážíme. Za pár let elektřinu vyvážet přestaneme. Pan Topolánek mi svatosvatě slíbil, že budeme stavět jádro. Bil se v své mužné prso a tvrdil, že je energetik. Ale pak to nějak vyměnil za posezení na premiérské židli.

Naše energetická bilance je už teď hluboce záporná. Bilanční i finanční díra roste. Co bude dál, nikoho nezajímá. Varovné žvásty potrhlých fyziků nikdo neposlouchá. Volební období je čtyřleté a dál nikdo nemyslí. Proč taky.

A ropa? Její cena zřejmě klesat nebude. Velmi rád bych se mýlil.