Odkaz Antonína Mekty je věčně živou výzvou našich i světových dějin. V Mektově osudu se snoubí stále čerstvý odkaz mnoha generací. Je to však zakopaná hřivna, kterou nezaslouženě přecházíme bez povšimnutí. Navzdory tomu zde hrdě existuje. Setkáváme se s ní denně, aniž bychom si to zvlášť uvědomovali. Mektovství lze snadno odhalit v tisku, v projevech našich politiků, populárních umělců, kapitánů průmyslu i prostých žižkovských miliardářů. Setkáváme se s ním v exkluzivních restaurantech historických center i v nehonosných předměstských putykách. Mektovství je přítomno na oprýskaných nárožích, stejně jako na nádvořích našich pyšných hradů.

Čím je toto Mektovo dědictví tak zásadní? Nepochybně svou zdrcující všudypřítomností. Svou hlubokou, nefalšovanou lidskostí pronikající až do morku našich kostí a hloubky dvanácterníků. Filosofií hladce pronikající masami i elitami. Myšlenkovou určitostí neurčitosti, umožňující vysvětlit komukoli cokoli, bez ohledu na objektivní fakta či elementární logiku. Schopností vyložit sebehorší porážku jako epochální vítězství. Způsobem naivní a přesto masově účinné obhajoby neobhajitelného. Vzácnou schopností vybírat ze všech řešení ta dozajista nejhorší, která pak jasně prověří naši neschopnost se s nimi vypořádat.

Nezapomínejme však, že těžiště Mektova duchovního odkazu je především v rovině mravní. Praxe plně potvrdila slavný Mektův imperativ: O morálce nutno mluvit tam, kde není. Neustálé mluvení o morálce, připomínání morálky, moralizování při každé příležitosti, výstavba pompézních pomníků morálky; to všechno účinně nahrazuje morálku samotnou. Nahrazuje ji natolik dokonale, že skutečné morálky pak již ani netřeba. Amorální morálka, verbální substituce reálné etiky a taktní nahrazení pravdy nemilosrdnou lží jsou objevy, které se neztratily ani v mezinárodním měřítku (podrobněji viz Mumble, E. E.: McMekty. Oxford University Dress, 2008).

Impozantním Mektovým dílem je rehabilitace sprostoty. Sprostota by neměla být pokrytecky vykazována ze slušné společnosti. Slušná společnost dneška je sprostá. Sprostotou lze odpovědět na cokoli. Sprostotou je vhodné odpovědět na cokoli. Sprostě lze každému říci, že je sprosťák. Pokud snad náhodou sprosťákem není, zasáhne ho to ještě mnohem účinněji. Etiketa je pro změkčilé. Sprostota je pro ty opravdu silné. Nemůžeme dát všechno všem. Ale můžeme všem dát dostatek sprostoty. Před takovým duchovním bohatstvím i konzumní společnost bledne. Každý nemůže mít k obědu kýtu. Každý však může být demokraticky mezi kýty poslán.

Nenechte se nijak mýlit tvrzeními stád úzkoprsých historiků a salónních filozofů, že Antonín Mekta byl blb. Objektivně je to jistě pravda. Ale bylo by hrubým popřením Mektova významu, kdybychom z toho snad učinili nějaký negativní závěr. Mekta sice byl blb, to určitě ano, avšak musíme spravedlivě uznat, že to byl opravdu veliký blb. Impozantní blb. A hlavně, byl to náš blb! Mektovo ryzí blbství je ve skutečnosti jeho hlavní předností a zoufalá Mektova myšlenková chudoba je naopak naprosto nevyčerpatelným zdrojem univerzální sdělnosti a zázračné argumentační účinnosti.

Masám neznámý Antonín Mekta je skutečným tvůrcem našeho moderního myšlení, jednání a komunikace. Přiznejme mu tuto vpravdě gigantickou zásluhu a važme si ho. Ať žije a vzkvétá Mekta v každém z nás!

PS. Možná se nejmenoval Mekta. S ohledem na kodex blogera však nemohu otevřeně propagovat vlastní jméno.