Nahlédl jsem do několika blogů o Izraeli. Přečetl jsem diskusi pod nimi a posmutněl jsem. Charakterizuje to, co nás bolí. Charakterizuje to, co mi připadá jako bezvýchodné. Nejsem žádným odborníkem na tuto otázku. Čím více o věci čtu, tím méně jí rozumím a řešení mi připadá stále více vzdálené…

Vyrůstal jsem v normalizačních letech a oficiální linie nás informovala o tom, jak zlý, Amerikou podporovaný Izrael sužuje arabské sousedy. Bylo přirozené o tom trochu pochybovat, a tak jsme se našich učitelů občas zeptali, kdo si vlastně začal války šedesátých a sedmdesátých let. Naši kantoři řekli pravdu, ale pak to nějak taktně zamluvili.

Na vysoké škole jsem měl dva arabské spolužáky. Palestinec Samir byl prostá duše. Studoval u nás spíš z proletářského internacionalismu a zkoušející nad ním často přivírali obě oči. Když si dal dvě piva, chtěl pravidelně rozdupat Izrael a Židy zahnat do moře. Hádali jsme se s ním do krve, že přece nemůže zlikvidovat existující stát a on se zlobil, že takový stát přece vůbec není a nikdy nebyl. Po pátém pivu změkl a uznal, že nějaký mír s hodně maličkým a poslušným Izraelem by se snad mohl uzavřít. Chtěl nám udělat radost a příště ta diskuse začala znovu.

Samir pocházel z dost ubohých poměrů palestinských utečenců. Měl jordánský pas a část příbuzných v okupované Palestině, část v Jordánsku. Ze všeho utrpení a bídy obviňoval Izrael. Dokonce jednou odjel proti Izraeli válčit. Ale dopadlo to špatně, část jeho kamarádů složila kosti a on z toho unikl jen na základě nějakého mezinárodně vymodleného příměří. Půl roku mu nebylo moc do řeči.

Libanonec Raif nebyl původem muslim ale křesťan. Patřil k vrstvě, která v Libanonu vládne a osud ho paradoxně zavál k levici. Raif byl velmi inteligentní a společenský. Po několika debatách se k rozdupání Izraele už nikdy nevrátil, protože viděl tuhý odpor. Ale věcně nám pak vysvětlil, že v arabském světě je to prostě téma. Politik, který mluví o likvidaci Izraele, jen lacino sbírá body. Izrael je univerzální nepřítel a heslo boje proti nepříteli je mase srozumitelné. Raif byl skvělý kamarád. Ale tenkrát mne poprvé napadlo, kdo by vlastně byl tím politicky potřebným nepřítelem, kdyby nebyl Izrael.

Arabští kamarádi zmizeli v kolotoči času. Samir se po studiích nikdy neozval, Raif posílal pohledy a pak se odmlčel. Už nenapíše. Dnes mám mezi svými přáteli naopak několik Židů. Některé jsem měl i tenkrát, jen jsem o tom nevěděl. Přiznat své židovství pro ně bylo těžké, prostě se báli. Válečné utrpení bylo prodlouženo podivným antisemitismem v padesátých letech, a ještě v sedmdesátých letech vycházely brožurky o nebezpečí sionismu. Člověk nikdy neví. Desítky let jsem se neodvážil nikoho zeptat, jestli je Žid. Připadalo mi to jako projev antisemitismu. Přitom jsem měl židovské spolužáky a učitele. Jen jsem o tom nevěděl.

S Nahumem jsem se seznámil v letadle. Polil mne vodou. Omluvil se, a tak jsme se dali do řeči. Bylo to dlouhé povídání, vydrželo nám celý let z Amsterodamu do Washingtonu. Od té doby se vídáme a píšeme si, protože má nějaké kořeny v naší zemi. Pocházel odtud jeho tatínek a má tu příbuzné. Naši zemi miluje. Neumí česky, ale je možná větší a upřímnější český vlastenec než většina nás Čechů. Zná českou historii, autory, umění, politiku. Má živý zájem o naši současnost, je úžasně kulturní.

Narodil se už v Palestině. Měl štěstí, bylo to za války a jeho tatínek odešel z Evropy právě včas. Léta pracoval jako univerzitní počítačový expert. U armádního počítače také trávil obě arabské války. Dnes pracuje v USA. Mluvíme otevřeně o všem. Nemá nenávist k Arabům, ostatně má i arabské přátele. Neumím posoudit, zdali je v tom výjimečný. Vím samozřejmě, že i v Izraeli jsou kruhy, které odmítají kompromisní mír.

S Nahumem se setkáváme na koncertech, v divadlech, navštěvujeme výstavy a památky. Setkali jsme se v Terezíně i v Osvětimi. Zavezl jsem ho na maličkou vesnici, odkud pochází má maminka. Stáli jsme na hřbitově a já mu nad naším hrobem vyprávěl příběh, jak moje babička jela po válce právě do Osvětimi. Koncentrák měl ještě původní podobu. V troskách krematoria babička nabrala trochu popela a symbolicky ho pohřbila v našem hrobě. Jako památku na dědečka, který tam zahynul s označením politického vězně. A jako památku všech, kdo tam zahynuli. Je pravděpodobné, že v našem hrobě je něco židovského popele.

Obešli jsme náš barokní kostelík a já ze sebe vysypal povinné povídání o jeho slavném staviteli (Kilián Ignác Dienzenhofer). Stáli jsme pod stoletým křížem a on najednou povídá, že je to zvláštní. Tázavě jsem se podíval. Řekl, že poprvé v životě stojí pod křesťanským křížem a nevnímá to jako symbol útlaku. Pomalu mi to došlo. Jsou to jen kulturní maličkosti, které nás odlišují. Třeba jednou mi v Krakově v synagoze chvatně podal čepici. O chvíli později jsem ho v katedrále naopak upozornil, že si musí tu čepici sundat.

Žiji s pocitem, že mám příbuzné v arabských zemích i v Izraeli. Mrzí mne, že jim neumím pomoci. Nikdo to neumíme. Hledání viníků a počítání četných krvavých obětí, žel, nikomu nepomůže. Dokud všichni nebudou s pokorou myslet na budoucnost, nic se nezmění. A ono se ještě dlouho nic nezmění. Naivně si myslím, že trochu chápu obě strany. Jenže o to je to bezvýchodnější.


PS. Všiml jsem si, že ti nejslavnější izraelští válečníci, kteří se stali politiky, nakonec dokázali nabídnout mír. S jistým cynismem k tomu poznamenávám, že druhé straně možná chybí velký politik s hrdinským vojenským příběhem. Kterému by nikdo nemohl vytknout zradu a zbabělost. Ten by snad mohl mír přijmout.

Bylo by samozřejmě velikým štěstím, kdyby současné jednání mezi Sýrií a Izraelem vedlo k nějakému výsledku.