Drahý sociální stát?
Tvrzení o tom, že hlavním nepřítelem české konkurenceschopnosti, růstu a motivace je sociální stát, jsou v posledních letech velmi populární. Sociální stát je nepřítelem pokroku, dusí podnikání, podporuje lenost a neschopnost. Tato hesla vládnoucí české pravice, která představuje v rámci EU spíše extrémní polohu, jsou v rozporu s nezpochybnitelnými statistickými fakty.
Data, která nedávno publikovala statistická služba EU Eurostat, svědčí o zcela opačných skutečnostech. V roce 2005 činily v rámci EU 25 průměrné výdaje na sociální ochranu 27,4 % HDP. České výdaje dosáhly 19,1 % HDP. Byly tedy zhruba o třetinu nižší. Vzhledem k tomu, že HDP většiny Evropy je výrazně vyšší než v ČR, je nutno tento údaj porovnat s ohledem na výši HDP a cenovou hladinu. Pak zjistíme skutečnost, že český sociální stát představuje v paritě kupní síly pouhou polovinu evropského průměru (54 %). Ve srovnání s nejvyspělejšími státy EU, jejichž úrovně chceme dosáhnout, je to pak pouhá třetina…
Často se též objevují námitky, že jsme byli v minulém období ohroženi růstem nákladů sociálního státu. Ani to neodpovídá skutečnosti. Mezi lety 2000 a 2005 vzrostly průměrné náklady v EU o necelé procento HDP. V ČR pod sociálně demokratickou vládou naopak za stejné období došlo k mírnému poklesu nákladů sociálního státu, a to téměř o půl procenta. Na tomto příznivém výsledku se ale významně podílel nastartovaný hospodářský růst.
Pozoruhodná je i struktura výdajů na sociální ochranu. Český stát v porovnání s ostatními zeměmi velice šetří na svých důchodcích. Zatímco v EU se dává důchodcům více než 12 % HDP, v ČR je to jen 7,9 %. Jestliže hospodářský výkon ČR je zhruba o třetinu nižší než výkon Německa, životní standard českých důchodců není proti těm německým ani poloviční.
Skoupí jsme i v dalších oblastech. Relativně dáváme o třetinu méně postiženým než je evropský průměr (reálně polovinu), o třetinu méně mají i rodiny s dětmi (polovinu v paritě kupní síly), méně než průměr vynakládáme na zdravotnictví. V citovaném roce 2005 jsme byli na vrcholu nezaměstnanosti, přesto jsme na ni vynakládali pouhé dvě pětiny evropského průměru v poměru k HDP (třetinu v paritě). Tato čísla značně korigují představy rozbujelého českého sociálního státu.
Nepravdivá jsou tvrzení o neefektivnosti českého sociálního státu, jakkoli můžeme najít i opačné konkrétní příklady. Statisticky je ale v Česku ohrožení chudobou jedno z vůbec nejnižších v celé EU. Také výkonnost zdravotnictví je plně srovnatelná s nejvyspělejšími zeměmi světa. Pokud jde o dětskou úmrtnost, jsme podle CIA mezi předními státy celé Evropy a máme poloviční dětskou úmrtnost než USA, nižší než Německo a Británie. To USA vynakládají na zdravotnictví relativně dvojnásobek, absolutně pak čtyřnásobek českých výdajů. Počet transplantací orgánů na ekvivalent obyvatel je stejný jako ve vyspělých zemích. Ne ve všech statistikách jsme nejlepší, nicméně poměr výkonů a cen je u nás nepochybně jeden z nejlepších na světě. Zároveň jsou ale Češi pravicovými politiky přesvědčováni, že zdravotnictví je neefektivní a chtějí proto kopírovat cizí systémy, které ovšem podle statistik plýtvají řádově více než Češi.
Zajímavá je výkonnost systémů, které se statisticky přímo nepočítají do sociální ochrany, nicméně jsou významným nástrojem prevence sociální potřebnosti a vyloučení. Nejvýznamnějším systémem je školství. I ono je v ČR silně pod hladinou evropských nákladových průměrů, i ono ale dosahuje zřetelně nadprůměrných výsledků. I na školství ovšem současná česká vláda šetří.
Často se argumentuje tím, že silný sociální stát ohrožuje hospodářský růst a svobodnější a méně sociálně zatížené země mají lepší výsledky. Srovnáním dat EU a USA za posledních dvanáct let zjišťujeme, že k prohlubování rozdílů nejsou důkazy. Spíše dochází ke sbližování, ale může to být jen výsledek cyklického výkyvu. Podle Davoského fóra, které vyhodnocuje mezinárodní konkurenceschopnost, jsou v první světové desítce i země jako Švédsko, Finsko nebo Dánsko, tedy země s extrémním přerozdělováním a rolí sociálního státu i v rámci Evropy. Hospodářská výkonnost a sociální stát tedy těžko mohou být v takové kontradikci, jak se v Čechách tvrdí.
Češi věří tomu, že pravicové vlády symbolizují menší daně a sociální stát. V evropských podmínkách ale nejsou důkazy ani pro tato tvrzení. Největší přerozdělování dnes najdeme v zemích s pravicovými vládami jako jsou Dánsko, Francie a Itálie. Naopak v zemích, kde levice vládne několikáté volební období, tj. Británie a Španělsko, jsou v přerozdělování pod průměrem EU. Čeští sociální demokraté předávali pravici vládu se složenou daňovou kvótou o neuvěřitelnou téměř šestinu nižší, než je evropský průměr.
Česká levice nechce prvoplánově utrácet víc za sociální oblast. Na rozdíl od pravice ale vidí čistě technický problém v tom, že v budoucnosti se bude buď muset snížit péče, nebo zvýšit její financování. Jenže důchody a podporu v nezaměstnanosti nelze snižovat do nekonečna, zvláště když víme, že české důchody a podpora jsou nejnižší mezi zeměmi, se kterými se v Evropě srovnáváme. Společnost stárne a vzrostou i náklady ve zdravotnictví. Čeští lékaři a zdravotní sestry chtějí německé platy. Volných míst je v Británii nebo Německu pro ně dost. Jazyk není problém. Na vzdělání zdravotníků se v Česku kladou dokonce vyšší nároky než leckde v západní Evropě. Stovky cizinců ze západní Evropy studují medicínu právě v naší zemi. Překvapivé, že?
Nechceme nevýkonný a drahý sociální stát. Chceme systém, který zabezpečí motivaci k práci a jistotu, že v případě vážných problémů nastoupí sociální záchranná síť. Termín sociálně tržní hospodářství nevymysleli socialisté, ale němečtí křesťanští sociálové. Je to evropský kompromis, který se stal normou. Nechceme být za každou cenu originální.
Psáno pro Czech Business Weekly
Data, která nedávno publikovala statistická služba EU Eurostat, svědčí o zcela opačných skutečnostech. V roce 2005 činily v rámci EU 25 průměrné výdaje na sociální ochranu 27,4 % HDP. České výdaje dosáhly 19,1 % HDP. Byly tedy zhruba o třetinu nižší. Vzhledem k tomu, že HDP většiny Evropy je výrazně vyšší než v ČR, je nutno tento údaj porovnat s ohledem na výši HDP a cenovou hladinu. Pak zjistíme skutečnost, že český sociální stát představuje v paritě kupní síly pouhou polovinu evropského průměru (54 %). Ve srovnání s nejvyspělejšími státy EU, jejichž úrovně chceme dosáhnout, je to pak pouhá třetina…
Často se též objevují námitky, že jsme byli v minulém období ohroženi růstem nákladů sociálního státu. Ani to neodpovídá skutečnosti. Mezi lety 2000 a 2005 vzrostly průměrné náklady v EU o necelé procento HDP. V ČR pod sociálně demokratickou vládou naopak za stejné období došlo k mírnému poklesu nákladů sociálního státu, a to téměř o půl procenta. Na tomto příznivém výsledku se ale významně podílel nastartovaný hospodářský růst.
Pozoruhodná je i struktura výdajů na sociální ochranu. Český stát v porovnání s ostatními zeměmi velice šetří na svých důchodcích. Zatímco v EU se dává důchodcům více než 12 % HDP, v ČR je to jen 7,9 %. Jestliže hospodářský výkon ČR je zhruba o třetinu nižší než výkon Německa, životní standard českých důchodců není proti těm německým ani poloviční.
Skoupí jsme i v dalších oblastech. Relativně dáváme o třetinu méně postiženým než je evropský průměr (reálně polovinu), o třetinu méně mají i rodiny s dětmi (polovinu v paritě kupní síly), méně než průměr vynakládáme na zdravotnictví. V citovaném roce 2005 jsme byli na vrcholu nezaměstnanosti, přesto jsme na ni vynakládali pouhé dvě pětiny evropského průměru v poměru k HDP (třetinu v paritě). Tato čísla značně korigují představy rozbujelého českého sociálního státu.
Nepravdivá jsou tvrzení o neefektivnosti českého sociálního státu, jakkoli můžeme najít i opačné konkrétní příklady. Statisticky je ale v Česku ohrožení chudobou jedno z vůbec nejnižších v celé EU. Také výkonnost zdravotnictví je plně srovnatelná s nejvyspělejšími zeměmi světa. Pokud jde o dětskou úmrtnost, jsme podle CIA mezi předními státy celé Evropy a máme poloviční dětskou úmrtnost než USA, nižší než Německo a Británie. To USA vynakládají na zdravotnictví relativně dvojnásobek, absolutně pak čtyřnásobek českých výdajů. Počet transplantací orgánů na ekvivalent obyvatel je stejný jako ve vyspělých zemích. Ne ve všech statistikách jsme nejlepší, nicméně poměr výkonů a cen je u nás nepochybně jeden z nejlepších na světě. Zároveň jsou ale Češi pravicovými politiky přesvědčováni, že zdravotnictví je neefektivní a chtějí proto kopírovat cizí systémy, které ovšem podle statistik plýtvají řádově více než Češi.
Zajímavá je výkonnost systémů, které se statisticky přímo nepočítají do sociální ochrany, nicméně jsou významným nástrojem prevence sociální potřebnosti a vyloučení. Nejvýznamnějším systémem je školství. I ono je v ČR silně pod hladinou evropských nákladových průměrů, i ono ale dosahuje zřetelně nadprůměrných výsledků. I na školství ovšem současná česká vláda šetří.
Často se argumentuje tím, že silný sociální stát ohrožuje hospodářský růst a svobodnější a méně sociálně zatížené země mají lepší výsledky. Srovnáním dat EU a USA za posledních dvanáct let zjišťujeme, že k prohlubování rozdílů nejsou důkazy. Spíše dochází ke sbližování, ale může to být jen výsledek cyklického výkyvu. Podle Davoského fóra, které vyhodnocuje mezinárodní konkurenceschopnost, jsou v první světové desítce i země jako Švédsko, Finsko nebo Dánsko, tedy země s extrémním přerozdělováním a rolí sociálního státu i v rámci Evropy. Hospodářská výkonnost a sociální stát tedy těžko mohou být v takové kontradikci, jak se v Čechách tvrdí.
Češi věří tomu, že pravicové vlády symbolizují menší daně a sociální stát. V evropských podmínkách ale nejsou důkazy ani pro tato tvrzení. Největší přerozdělování dnes najdeme v zemích s pravicovými vládami jako jsou Dánsko, Francie a Itálie. Naopak v zemích, kde levice vládne několikáté volební období, tj. Británie a Španělsko, jsou v přerozdělování pod průměrem EU. Čeští sociální demokraté předávali pravici vládu se složenou daňovou kvótou o neuvěřitelnou téměř šestinu nižší, než je evropský průměr.
Česká levice nechce prvoplánově utrácet víc za sociální oblast. Na rozdíl od pravice ale vidí čistě technický problém v tom, že v budoucnosti se bude buď muset snížit péče, nebo zvýšit její financování. Jenže důchody a podporu v nezaměstnanosti nelze snižovat do nekonečna, zvláště když víme, že české důchody a podpora jsou nejnižší mezi zeměmi, se kterými se v Evropě srovnáváme. Společnost stárne a vzrostou i náklady ve zdravotnictví. Čeští lékaři a zdravotní sestry chtějí německé platy. Volných míst je v Británii nebo Německu pro ně dost. Jazyk není problém. Na vzdělání zdravotníků se v Česku kladou dokonce vyšší nároky než leckde v západní Evropě. Stovky cizinců ze západní Evropy studují medicínu právě v naší zemi. Překvapivé, že?
Nechceme nevýkonný a drahý sociální stát. Chceme systém, který zabezpečí motivaci k práci a jistotu, že v případě vážných problémů nastoupí sociální záchranná síť. Termín sociálně tržní hospodářství nevymysleli socialisté, ale němečtí křesťanští sociálové. Je to evropský kompromis, který se stal normou. Nechceme být za každou cenu originální.
Psáno pro Czech Business Weekly