Mirka Topolánka jsem poznal jako předsedu senátorského klubu někdy v roce 2000. Po pracovním obědě mezi čtyřma očima jsem byl lehce okouzlen. Přišlo mi, že mu patří budoucnost. Neoslnil mne zrovna pronikavým intelektem, ale zjevnou schopností se intuitivně vypořádat s problémy. Zdálo se, že si může vypěstovat i jisté charisma. To bylo u dalších pretendentů moci v ODS slabinou. Zahradil, Nečas, Říman, Tlustý nebo Langer charismatické předpoklady neměli.

Národ byl unaven elitářskými intelektuály typu Havla, Klause a Zemana. Měl jsem pocit, že volič podvědomě hledá mazaného sedláka, kterého je všude plno. Muže z lidu, který převeze politické panáky. V roce 2002 ještě vyhrál volby intelektuál Špidla, protože měl proti sobě arogantního a korupcí umazaného Klause. Hvězda mužů z lidu, Grosse a Topolánka, ale stoupala. Topolánek vystřídal kverulujícího Klause v čele ODS, Gross vystřídal Špidlu po společně zbabrané prezidentské volbě.

Ukrutný Paroubek Chán

Když ČSSD upadla na samé dno, došlo i nejzabedněnějším aparátčíkům, že takhle to dál nejde. Museli na premiéra nominovat někoho s kvalifikací. Předseda vlády by měl být slušný ekonomický praktik s právním vědomím, s praxí v regionální a centrální administrativě včetně zkušenosti z vlády. Musí mít dobrou orientaci v zahraniční politice stejně jako ve vnitrostranických vztazích. Musí umět politické řemeslo a být hyperaktivní autoritou. Optimální věk kolem padesátky, premiér pod čtyřicet je nevěrohodný. To splňoval už jen Paroubek. Nemilovali ho, ale věděli, že ho potřebují.

Mohu srovnat všechny premiéry od roku 1990. S několika jsem pracoval, jiné podrobně sledoval. Věčně otloukaný Paroubek patřil k lepším. Vládu skutečně řídil, měl respekt v zahraničí a agresivně se pustil do zdánlivě prohraného souboje s opozicí. Zmobilizoval rychle stranický intelekt a najal renomované experty. Dvacetiprocentní náskok ODS se rozplynul během pouhých dvanácti měsíců.

V této fázi se Mirek Topolánek stal poprvé problémem. Dokud se mohl v politice pohybovat bez reálného nepřítele, působil věrohodně. Proti skutečnému soupeři se projevily slabiny, které tak iritovaly Klause, přisoudil mu epiteta falešný a prázdný. Topolánkovi chybí nejen širší intelektuální rozhled, ale znalosti a dovednosti v základních disciplínách. Zápolí už s elementární ekonomickou a právní terminologií, obsahově není schopen vést polemiku. Je nesystematický, nepřivyklý a nekvalifikovaný vstřebávat informace. Klaus, Zeman nebo Paroubek pracují zhruba čtrnáct hodin denně šest až sedm dnů v týdnu. Neumějí myslet na nic jiného než ekonomiku a politiku, čtou, mluví, poslouchají, píší, koncipují nebo čučí do obrazovky, aby něco ověřili, zjistili, načerpali. Topolánek se politikou efektivně zabývá tak poloviční dobu, často s handicapem zběžně poučeného laika. Kvalifikace jeho spolupracovníků je ve srovnání s Klausovou érou tristní. Sílu politika poznáte v defenzívě. Ofenzíva politika je připravená a často překvapivá, nepotřebuje takové zázemí. Ale v okamžiku, kdy má svůj záměr obhájit před kvalifikovaným oponentem a kvalifikovaným publikem, přichází chvíle pravdy. Musí prokázat hlubší znalost, schopnost logické úvahy, reakce, improvizace a sdělné formulace. Každé veřejné vystoupení Mirka Topolánka ve skutečném duelu bylo zklamáním. Nedokázal plně bodovat ani v jasně výhodných tématech, které mu kavalírsky přihrávali zděšení moderátoři. Moderátor se samozřejmě snaží o fair play, ale nesmí připustit masakr.

Humorná fáze nastala ve chvíli, kdy štáb ODS začal Topolánka pečlivě připravovat a učit základní projevy ke sděleným tématům. Poté začal recitovat tirády, které ostře kontrastovaly s jeho přirozeným slovníkem a opakovaly volební ideologii. Stačilo ovšem téma věcně rozšířit a Topolánek byl vedle. Působil, jako by nepochopil otázku, jen dezorientovaně opakoval mantry.

Povolební uspořádání

Volby dopadly tak, jak dopadly. Prezident Klaus potvrdil, že vládu postavenou na přeběhlících nikdy nejmenuje. Věc byla jasná. Východiskem byla velká koalice nebo něco na ten způsob. To byl i názor Hradu. Jenom se nic nedělo. Zarazil nás malý respekt, který měl Topolánek u vedení vlastní strany. Jen za Topolánkem zapadly dveře, Langer, Tlustý a Nečas prohlásili, že pro ně jeho zadání neplatí. Nabídli jsme tisíc forem kompromisu, ale jediný přijatelný kompromis byl, „budeme si dělat co chceme,“ a byli za to ochotni dát jen místo šéfa parlamentu. Ani kousek programové garance. Přijmout to, by byla sebevražda. Totéž se později opakovalo při jednání s vládní koalicí. Topolánek tam seděl jako oukrop a mluvili jen Tlustý a Kalousek. Guru ODS se nebyl schopen vyjádřit k věcnému problému. Opět nás přemlouvali k podpoře vlády s tím, že musíme podpořit jakýkoli program, který předloží. Tak jsme řekli, ať jen program předloží hned, a oni na to, že nemohou. Nemají prý kvalifikaci psát vládní programy! Ty přece píší vládní úředníci. Když jsme jim řekli sladké tajemství, že programy píší politici a úředníci leda upraví stylistiku a terminologii, zaskočilo je to.

Vláda byla nakonec uplácána s většinou dvou zběhlých poslanců sociální demokracie, kteří nikdy nevysvětlili důvody svého konání. Zejména u Melčáka, který se léta oháněl „opravdovou levicovostí“, je to komické. Přes prohlášení o tom, jak budou vždy levicoví, hlasují dnes Melčák s Pohankou pro Topolánka spolehlivěji než všechny strany koalice, včetně vlastní ODS. Pro opozici tím paradoxně ze střednědobého hlediska vznikla optimální situace. Topolánek bude v její frazeologii navždy korupčním premiérem, jeho kabinet korupční vládou bez mandátu, bez charakteru a kredibilní osobnosti. Topolánek nepochopil staré politické pravidlo, že v opravdu zásadních věcech se vláda musí s opozicí dohodnout. Chová se jako přistižený taxikář, co drsně okradl zákazníka a nechce vrátit lup. Nechápe, že pravidlo „vítěz bere všechno“, má své meze. Neznalost řemesla je zarážející. Topolánka nezajímá ani politická dohoda, ani veřejné mínění, ba ani vůle vlastních voličů. To jsou vlastnosti, které při pravici jinak neobyčejně příznivé náladě vedly ke kovbojce v minulých volbách a prudké ztrátě preferencí dnes.

Je příznačné, že vláda bojující za radar se nikdy nepokusila o tomto tématu věcně jednat s opozicí. Všechny návrhy jednání naopak striktně zamítla. Mohla při včasných konzultacích vyjednat určité, nejlépe psané podmínky tolerance či společného vyjednávání, mohla nabízet ústupky v jiných oblastech. Radar je ovšem, co se týče trpělivé obhajoby, oboustranný sirotek a silácká prohlášení vlády zahnala opozici do té nejpohodlnější negace. Topolánkova řídká, ale bohatě citovaná vyjádření lze volně přeložit tak, že radar je nejlepší a dementi z opozice to mají pochopit. To je v situaci, kdy radar nechtějí dvě třetiny populace, ta nejhorší možná cesta.

Topolánkovu odmítání parlamentní diskuse o radaru nasadil neuvěřitelnou korunu Zahradil, který navrhl, že za podporu radaru opozicí vládní poslanci milostivě neodmítnou Lisabonskou smlouvu, kterou jejich předseda vlády Topolánek podepsal. To měl Topolánek sebezáchovně dementovat. Určitě to za obsah nót pražských ambasád evropským premiérům stálo… Topolánkův primitivní euroskepticismus je dalším příkladem zoufalého nepochopení vlastní profese. Intelektuální elita voličů ODS je totiž nejeurooptimističtější částí populace vůbec. Provokováním této skupiny ODS těžce krvácí. Odpor k zavedení eura stále více dráždí podnikatelskou smetánku, kterou silná koruna a výkyvy kursu silně poškozují.

Protlačení „reforem“, které ušetřily pár šupů, v divoké konfrontaci s opozicí je další lacinou ztrátou modré krve. Naopak posílení vysoké dovezené inflace růstem nepřímých daní vede k negativnímu sentimentu právě u těch okrajových voličů, kteří fakticky rozhodli výsledek voleb. Držení zdravotnického ministra Julínka, kterým fakultní Olymp české medicíny okázale opovrhuje, je další neodpustitelnou chybou.

Topolánek neoslovuje nové voliče, on je brutálně odhání. Typickým příkladem je zbytečná diskuse o zavedení školného na vysokých školách. Jakkoli má mladá generace vcelku vstřícný vztah k neoliberální rétorice, představa zavedení zvláštní školské daně jim nevoní. Neoliberalismus ano, ale ne z mé kapsy… Připomínání Tonyho Blaira není na místě. Zavedení školného a zejména jeho citelné zvýšení udělalo z britské vlády terč permanentních útoků proklatě agilních studentských organizací. A jestliže britské školy získaly více prostředků, šlo to stejně ze státní kasy. Většina labouristů mezi čtyřma očima zvýšení školného označuje za neodpustitelnou chybu. Pokud Topolánkova vláda v souladu se svým programem nezavede školné, není žádného rozumného důvodu, aby se za ně nechal premiér veřejně políčkovat. Na to má mít lidi…

Síla slabosti

Slabost Mirka Topolánka je paradoxně právě tím, co ho drží u moci. Premiér, který nemá vlastní prosaditelnou vůli a je třepetalkou lobbyistů, stranických bafuňářů, koaličních partnerů i solitérních poslanců, všem vlastně velice vyhovuje. Poškozuje to sice zájmy státu, ale z těch se dávno stalo mělké mikrofonové klišé.

ODS ztratila bojovnický étos, který kdysi znovuoživil sarajevský atentát na arcivévodu Klause. Z krvelačných šelem se stali líní tlustí kocouři u plných misek na hejtmanstvích, radnicích i v senátu. Intelektuální Klausův klub vyšuměl, všude samý pragmatik. Nikdo se netouží poprat o místo vůdce smečky. Nikdo nechce být bratrovrahem a všichni čekají, až Topolánek dostane odněkud z meziprostoru ránu z milosti.

Bylo by ovšem předčasné šmahem Mirka Topolánka odepsat. Lobbyisté budou dělat vše, aby ho nějak udrželi, protože nikdy už nemohou mít lepší pozici. Topolánkova likvidace není ani v zájmu opozice, protože těžko čekat, že ho nahradí stejně odevzdaný fackovací panák. Nelze ovšem zapomenout, že i Topolánek má stále k dispozici řadu variant protihry. Musely by se ale zázračně probudit jeho analytické schopnosti. Dočkáme se překvapení?

Psáno pro Literární noviny