Hovory s lidem nejsou disciplínou úplně jednoduchou. Náš lid je jistě dobrý, a jak praví poeta, přitisknete-li ret, neodtrhnete více. Jest však náš lid též spravedlivě kritický a trpkými výtkami nešetřící. Onehdy mne oslovil přísně vypadající starší muž, z jehož oček sálala inteligence: „Pane, jak můžete být pohromadě s těmi sprosťáky Paroubkem a Ráthem?“

Dotaz mne přece jen poněkud zaskočil, a tak jsem učitelsky opáčil otázkou: „Myslíte, že by mi s jemně oduševnělým Čunkem bylo lépe?“

„Na to jsem se neptal,“ rozřízl zkušeně novou situaci autoritář: „Ptal jsem se na sprostotu Paroubka a Ratha!“

„Já pane, … já jsem je ale nikdy sprostě mluvit neslyšel,“ bránil jsem se chabě.

„Voni jsou sprostý, i když nikdy nemluvěj sprostě,“ prohlásil muž rezolutně a odbarvená slečna opodál zakývala souhlasně hlavou.

„Jak tedy mohou být sprosti, když sprosti nejsou?“ pokusil jsem se o žertovnou obranu.

„Šak vy dobře víte!“ opáčil muž z lidu.

„A jak tedy mají podle vás hovořit?“ zeptal jsem se zájmem.

„Maj držet hubu,“ sdělil šedovlasý moralista temně.

„Nemohou ani mlčky naznačovat?“ nevzdával jsem se.

Zamyslel se a vyhrkl: „To by mohlo být nejsprostější!“

„Ale pane, v demokracii přece nikoho nemůžete umlčet,“ plácl jsem na to bezradně.

Muž se nenechal zviklat: „Víte, co řekl Winston Churchill? Že nejlepším argumentem proti demokracii je promluvit si pět minut s průměrným voličem. Demokracie je nesmysl, pane! V tý může vyhrát každej blbec.“ A otočil se na podpatku a odkráčel do své části lokálu.

Obávám se, že jsem zase jednou reprezentoval toho průměrného voliče…