Občas mne čtenáři mile vyzvou, zdali bych též cosi nenapsal k populárním postavám ČSSD. Zní to asi tak: „Ty Hotentóte levicovej, piš o průšvizích socdemáckýho stáda a nestarej se o druhý!“ Tento taktní imperativ ovšem nerespektuje zásady politického řemesla. Politici jsou něco jako fotbalisti a hrají na soupeřovu branku. Pokud si dá slávista v Edenu vlastní gól, nebudou ho za to domácí tribuny oslavovat. A když míčový génius Poborský kritizoval trenéra, vymetli ho ze Sparty, ani si nestačil zabalit.

Ježto mezi politiky zdaleka neznamenám tolik, jako pan Poborský mezi čutálisty, mohu si dovolit ještě mnohem méně. Přesto se opatrně odvážím na tento tenoučký led. Většina čtenářů mi ale stejně drsně vynadá, že jsem své kolegy dostatečně nevymáchal. Nejsem ovšem ani poslanec, abych měl za své názory imunitu, takže nemohu pominout případnou právní dohru. A nemám za sebou moc a peníze novin, které si u nás mohou dovolit docela hodně…

Tak chtěli jste hlavně Standu Grosse. Chcete ho vidět jako pitomce. Ten pitomec byl deset let mezi nejpopulárnějšími politiky v zemi. Ačkoli se k tomu nechceme znát, odkud se bralo těch neuvěřitelných skoro sedmdesát procent obliby? Z neschopnosti? Nebo jsme tak hloupí? Proč jsme ho měli rádi? Rozčepýřený mladý hoch s upřímným pohledem se nám líbil…

Mohl bych tu oslovsky hýkat, že prakticky ve všech důležitých hlasováních jsem podpořil to, co bylo proti Grossovi. Nejsem na to ale nijak hrdý. Patřil jsem tenkrát jen k jinému stranickému křídlu a mnohdy jsem hlasoval pro mnohem větší blbosti, než chtěl Gross.

Měl jsem pocit, že Grossovi schází kus vzdělanosti, který dělá státníka. V tom byl ovšem z mé strany i kus nesoudné pýchy člověka, který měl nezasloužené štěstí patřit k akademické sféře. Gross uměl to, co je obsahem dnešní politiky, jakkoli se mi to nemusí líbit. Myslím si, že handl by měl končit od určité úrovně zájmů státu. Praxe mne přesvědčuje, že mnohdy nekončí. Můj osobní příběh je ale i v tom, že jsem se před Standou Grossem pokořil. Když se stal ministrem vnitra, přišel jsem ho jako předseda Fondu národního majetku velmi pokorně požádat o vládní spolupráci. K jeho cti musím říci, že mne potom podpořil v řadě zásadních věcí i v odporu proti konkrétním lumpárnám.

Patnáct měsíců před volbami jsme podali s místopředsedou vlády Mertlíkem a jeho náměstkem Mládkem demisi. Vláda se fakticky rozhodla o jiné koncepci politiky a privatizace, za kterou jsme odmítli nést morální a právní odpovědnost. Zeman to bral jako zradu a Špidla s Grossem nám to vytkli jako neodpovědnost. Myslím, že jsme udělali správně. Zrníčko pochybnosti se jistě nevytratilo. Od té doby máme pověst lidí s omezenou loajalitou.

Nemohu tedy podat svědectví o Standově další vládní dráze. Nebyl jsem při ní, a možná to bylo dobře. Zaznamenal jsem stejné chyby, jako ostatní čtenáři. Historka s bytem je neuvěřitelná. Ve skutečnosti je podobná jako historky o financování bytů pánů Kalouska, Topolánka a Tlustého. Grossovi chyběl milión, ostatním násobně více. „Chybou“ Grosse bylo to, že ze zmíněné čtyřky předložil nejbizardnější story. Nějaký západní deník pak psal obdivný článek, že to Česko musí být perlou demokracie, když k pádu premiéra stačí banálních třicet tisíc euro… Třešničkou na dortu je ovšem pro všechny moralistní projev Miroslava Kalouska, který Grosse definitivně vykopl z politiky.

Pokud jde o historku o zázračném zbohatnutí advokátního koncipienta Grosse, uvedly Hospodářské noviny pět možných interpretací případu. Já je zredukuji na tři. První říká, že Gross reálně nikdy nebyl vlastníkem zmíněných akcií a ve skutečnosti za bohatou odměnu vystupoval vlastním jménem na účet klienta. Tomu se říká komisionářská smlouva. Komisionář Gross přiměl nakonec železáře Chrenka zaplatit promptněji a podstatně víc, než nabízel původnímu majiteli. Komitent si mohl najmout advokáta Sokola (to je taky ranař), ale vybral si zřejmě jiného drtiče.

Druhá verze říká, že Gross při řešení případu skutečně nabídl majiteli odkup a risknul ztrátu s očekáváním bohatýrského zisku. Konexe k získání úvěru na bonitní akcie asi měl a věřitelská firma si slibovala, že jí zástava případně zůstane a ona vydělá ještě víc. V těchto případech by mělo zveřejnění Grossova jména následně snížit hodnotu pohledávky s ohledem na mediální spekulace. Staník nezpanikařil a pohádkové odměny se dočkal.

Konečně je tu nejméně veselé vysvětlení, že prostřednictvím obchodu se jen vypraly peníze z aktivit, o kterých neradno spekulovat. A zveřejnění kauzy je kouřovou clonou, která má poskytnout neprůstřelnou příhodu, jak Standa ke štěstí přišel. Čtenářům se jistě bude zamlouvat nejvíc ta poslední verze. My čtenáři už jsme takoví. My s právním vědomím se oficiálně musíme držet toho, že ani na trojnásobný pokus v případě policie včetně státního zastupitelství nic nekalého nenašla. Ani Langr ani Vesecká nic nevyčenichali. Protože Gross není členem vlády a ani nekandiduje na sebemenší funkcičku, nebude platit ministr zahraničí firmu Kroll. Zřejmé je, že zbohatnutím Grossova politická dráha definitivně skončila. Leda by zelení potřebovali vyměnit Bursíka za někoho důvěryhodnějšího.

Vidíte, původně jsem chtěl napsat ještě o několika jménech, ale délka článku by už byla nudná. A tak na závěr historka, jak jsme po odvolání ministra Ivo Svobody, kterého strana neochránila před kriminálem (ba naopak), schlíple dorazili na Ministerstvo financí. Za ministerským stolem seděl docent Mertlík a proti němu já a Honza Mládek. Místností se ještě vznášel těžký odér předchozích nájemníků. Hleděli jsme na sebe zdrceně, protože takhle jsme si to opravdu nepředstavovali. Nemohlo to být horší.

A tu najednou se Mládek zavrtěl a povídá: „Kluci, já bych věděl…“ Zvedli jsme s nadějí pokleslé hlavy a Honza pokračoval: „Já jsem byl oficiálně představen kardinálu Vlkovi, a tak bych ho o to mohl požádat, … že by to sem … no víte, … přišel vykropit.“

Vykropit by to potřebovalo leckde.


Psáno pro někdejšího studenta Michala J.