Článek Mašínovské drama jsem sušil v počítači nejméně čtyři měsíce. Čekal jsem až emoce opadnou, že ho podám s trochou barvitého nadhledu jako shrnutí faktů a úvah. Intenzita a obsah diskuse mne ovšem trochu vyděsily. Příběh je pomalu šedesát let mrtvý a v předešlé debatě už byla dohledána téměř všechna relevantní fakta. V závěru textu, který se snažil naznačit, že ani ona truchlivá doba nebyla černobílá, jsem se přiklonil k názoru obou novodobých prezidentů Václava Havla i Václava Klause. Oba přes četné návrhy Mašínům neudělili vyznamenání.

Napřed dvě metodické poznámky. Ideový spor, např. levice a pravice, je v něčem jistě emotivní. Je dán místem, zkušeností a úhlem pohledu, kterým stejné věci hodnotíme. Čím více se bavíme o konkrétních věcech, předkládáme fakta a argumenty, tím více nás tato diskuse obohacuje. Pravice a levice ve skutečnosti často vzájemně přejímají svá stanoviska a zabudovávají je do svých teoretických i praktických konceptů. Pokud se začneme nálepkovat a slovně či fyzicky pohlavkovat, promarňujeme to, co hledáme.

Mám řadu přátel s hodně konzervativními názory. Mnohokrát jsem ale přejal jejich argumenty, a oni občas uznali argumenty mé. V profesionálním světě je to stejné. I tam mám řadu konzervativních přátel. Neshodneme se, a nebudou mne volit. Ale pokud je nějaký malér, a zejména pokud má ten malér naše země, sejdeme se a společně hledáme řešení. Klidně bych s nimi sloužil v bojové jednotce. Tam je důležité, aby vedle vás byl někdo, na koho je spoleh.

Druhá poznámka je o nutnosti oprostit se trochu od emocí a zkoumat věci i očima doby, kdy se staly. Skutečnost, že někdo je lump, neznamená, že se v určité chvíli nezachoval dobře, a stejně i kladné postavy mají slabší chvíle. I nepřítel může být statečný. I lotr je člověk. Historie má být pravdivá. Začneme-li lhát, abychom byli lepší, nikdy se lepšími nestaneme. Nebojme se toho, že dějinné postavy jsou lidmi a mají lidské vlastnosti i nectnosti.

Nyní k Mašínům. Několik čtenářů mi vytklo, že lžu a překrucuji fakta. Je mi líto, nelžu, všechna fakta do toho textu jsem ověřil. Blog je ovšem zkratkou a vše se do něho nevejde. Od toho tu ovšem jsou historici. Několik historiků občas mé blogy čte, ostatně čtou je i přírodovědci s úžasným citem pro fakta. Vyústí to mnohdy v dlouhé diskuse, zdali mé zjednodušení je přípustné, či zdali jsem použil překonané klišé nebo nedospěl k neadekvátnímu závěru. Jistě se mohu mýlit. Mýlím se častěji, než je mi milé.

Jiní čtenáři se dožadují toho, abych se vyjádřil ještě konkrétněji. Takže po lopatě: Tedy myslím, že jsem pochopil obecné i osobní důvody mašínovského odporu vůči režimu. Přelom čtyřicátých a padesátých let byl nejtemnějším obdobím poválečných dějin. V tomto směru proto uznávám, že odpor byl legitimní. Lišíme se v hodnocení jeho formy a efektu. Někdo z čtenářů připomněl i údajná slova Ivana Medka o nedostatku pokory.

Obhájci Mašínů připomínají, že jeden z poválečných zákonů analogicky amnestoval jinak neadekvátní způsoby boje proti okupantům. V tom vidí oprávnění pro stejný postup v podobné situaci. Jenže pod to se schovávají i popravy zajatců, civilistů a částečně i běsnění divokých odsunů a podobných neštěstí. Právě to bývá předmětem častých kritik i určitého našeho historického pokání. My Češi jsme si odpustili též něco, za co jsme Němce hnali na šibenici. Je to cosi, co bylo důsledkem války, nicméně to není nic, nač bychom byli hrdi.

Mašínové byli také rozčarováni z toho, jak rychle se zapomnělo na hrdinství jejich otce a jejich vlastní válečné útrapy. Ztroskotala jejich vojenská kariéra. Režim jim ukázal drsné stránky a okusili i vězení. A měli tatínkovu krev. Plukovník Mašín byl, jemně řečeno, horkokrevný. Vzpomíná se historie, kdy se při obsazování republiky popral s ostatními důstojníky a vyzýval ke vzpouře a obraně. Má za to naše sympatie.

Mladší účastníci diskuse se podle mého nedůležitého názoru mýlí v tom, že sporadický či silnější odpor by urychlil likvidaci režimu. Obsahem mocenského stalinismu byl permanentní boj s nepřítelem. To byl praktický obsah teze o zostřování třídního boje. Pokud nepřítel nebyl, byl rozsáhle vymýšlen, provokován a uměle organizován, aby společnost tonula ve strachu. Proto zde byly inscenované procesy. Po roztržce s Titem chtěl Stalin důkazy loajality v podobě boje, odhalování skrytého nepřítele od nejvyššího vedení do poslední vesnice, zatýkání a poprav. Proces byl řízen z Moskvy a nikdo včetně prominentů si nebyl jist. Bulhaři popravili Trajčo Kostova (generálního tajemníka strany), Maďaři László Rajka (ministra zahraničí), a my jsme měli kaskádu procesů, jejíž funkcionářskou špičkou byl Rudolf Slánský (generální tajemník strany). Autentický odpor proti režimu tak paradoxně posiloval stalinismus. Tohle dvacetiletí mašínovci samozřejmě nemohli vědět.

Tedy opakuji, že samotný otevřený odpor proti režimu byl zejména v letech 1949-54 podle mého názoru legitimní. Jeho forma a efekt sporné. Proto zůstane hodnocení dramatickou otázkou, která nemá jednoznačnou odpověď. Bez ohledu na naše kladné nebo záporné emoce. Nemyslím si, že by neudělení státního vyznamenání znamenalo, že Václav Klaus nebo Václav Havel jsou bolševičtí pohrobci.

PS. V textu jsem na dokreslení paradoxnosti doby okrajově zmínil skutečnost, že krutým vyšetřovatelům monstrprocesů plně odolal jen Husák. Sklidil jsem za to náramný posměch, že prý obdivuji Gustáva Husáka. Ne neobdivuji, v tom článku jsem přece výslovně napsal, že je historicky vyvrhel. Nicméně je skutečnou výjimkou mezi fukcionářskými oběťmi procesů. Jeho vazba byla nejdelší a postavila na hlavu i dosavadní zkušenosti Berijových poradců. V Rusku prý vzdoroval vazebnímu mučení nejdéle, tuším, Karl Radek (nebo Pjatakov?), přes pět měsíců. Mnozí Češi vydrželi déle. Slovák Husák vydržel dva roky. Vydržel bití, světlo, tmu, neustálé buzení, zimu a nepředstavitelný psychický tlak. U soudu se právním stylem bránil, nepřiznal ani gram viny. Dostal doživotí, ale zřejmě tak zachránil sebe i spoluobžalované. Nevím, proč vás tato historka pohoršuje. Je to jen pravda. Snad byste se chovali statečněji.

Pan Pgjed mi vytkl, že nevím nebo nechci vědět, jak ta „vazba“ vypadala. Víte, já se na to místo byl podívat. Je tam stálá teplota. V zimě osm a koncem léta devět stupňů. Okno tam není. Není tam ani voda a kanalizace.