S Waltrem Bartošem, stínovým ministrem školství ODS a předsedou parlamentního školského výboru jsme léta soupeři a nic si nedarujeme. Občas na něj mám pěkný vztek, protože hájí náramnou ptákovinu a hájí ji docela zavile. Občas mne v diskusi nepěkně převeze a já mu oplácím stejnou mincí. Dělám si z něj šoufky, že je zbytečně naivně ideologický. Ode mne to určitě sedí, protože jsem zrovna takový. Ale jsme z jiných světů a v leckteré naší debatě zazní emoce.

Bartoš je historik a má tu disciplínu rád. Párkrát jsme se pěkně pohádali o interpretace. Ale protože máme oba úctu k faktům, vysvětlili jsme si to. Walter je vášnivý muzikant a někdy mám pocit, že si kus šoumenství a fanfarónství přinesl z pódia do politiky. Určitě má víc sebevědomí a víry než já, a já zase víc skepse. Nejsme žádní blízcí osobní přátelé, ale mluvíme spolu, tykáme si.

Má-li naše školství opravdu nějaký problém, který můžeme řešit spolu, děláme to. Nevoláme si často, ale telefony si bereme i po půlnoci. A pak se zase někde slovně popereme, i na nějaký ten faul dojde. Přes tyto prohřešky se snažíme hrát fér.

Dnes mám ale pocit, že se stalo něco unfair. Bartoše tupá inkvizice vláčí po novinách, že prý donášel kontrášům. Historka z papírů poznamenaných standardní dikcí doby, je dost jasně o tom, že se ho nějaký lampasák prý zeptal, a on na nějakou blbost podle vojanských řádů odpověděl. Součinnost se, jak my vojclové víme, se nedala taktně odmítnout: „Polibte si ucho, soudruhu kapitáne a račte mne zavřít za vzpouru!“ Šlo leda dělat blbého, ale ne zas tak, aby to kapitán poznal.

Myslím, že jsem měl štěstí a sloužil jsem u podřadné jednotky. Asi dvakrát na mne důstojníci posunkovali, že támhleten je od kontrášů, ať moc nekecám. Jednou se mne ptal nějaký major, zdali vím, že četař XX má příbuzné v Německu. „Samozřejmě,“ odpověděl jsem: „vždyť taky jeho dědeček padl u Stalingradu!“ Doktor XX se tím občas chlubil, když jsme se zhulákali jako koně. Na dotaz, zda se s příbuznými nyní stýká, jsem odvětil, že za celou dobu vojny nedostal opušťák, takže neměl příležitost. Zamlčel jsem, že jsme občas s XX zdrhali domů do Prahy autem, které měl ulité kousek od kasáren. A to bylo všechno. Jestli jsem někde zapsán jako Pepek Vyskoč, se nedá vyloučit. Pochybuji o tom, byli jsme bezvýznamní. U jiných jednotek ale počet Vyskočů musel být naplněn…

XX byl již tenkrát pravicový a oslovoval mne „Komanči jeden za..trolenej,“ zatímco já mu říkal „Pátá kolono,“ a po deseti pivech i „Hanbo Bundeswehru.“ XX také vykonal naši pomstu na nenáviděném veliteli. Poslal mu z Německa pohled s textem: Maso bude. Sraz na známém místě. Strýc Erwin a teta Gerda. Kontráši se prý kvůli tomu v kasárnách rojili tři dny.

Myslím, že blbneme hůř než major Terezky. Na všechny z nás jsou z období socíku posudky, jak jsme soudruzi uvědomělí, s pohledem třídním a názorem leninským. Psali jsme je na sebe navzájem podle vzoru, který nám dali. Na nějaké vojenské správě to ještě musí ležet. Až to nějaký trouba dá do novin, to zas bude mela.

Nezlobte se, Walter Bartoš je pacholek ódeesáckej, bestie pravicová, ale jinak je to slušnej člověk.