Název textu jistě vzbuzuje u ultrakonzervativně útlocitného čtenáře mdloby. Je-li na světě něco, co si zaslouží ochranu, je to jistě vlastnictví, zejména pak vlastnictví soukromých osob. A přece je realita téměř všech zemí zcela jiná. Ze svého pracovního příjmu odvede fyzická osoba běžně padesát procent na daních a povinném pojistném. Stačí si sečíst daně přímé a nepřímé s pojistným. Polovina výdělku je bez ohledu na svátost vlastnictví státem „sprostě“ odebrána.

Ale ani to, co z pracovních příjmů zbude, není stoprocentně chráněno. Existují ještě daně majetkové. Ty jsou ve většině vyspělých zemí mnohem vyšší než u nás. Platí se třeba jako daně z nemovitostí či dědictví. Brit při úmrtí majetného člena rodiny pláče smutkem nad ztrátou příbuzného a upřímnost nářku zvyšuje sazba dědické daně, která se v zemi s údajnou úctou k vlastnictví počítá v desítkách procent. Může nás těšit, že alespoň z tohoto pohledu je u nás umírání bohatých trochu veselejší.

A přece právo i etika kulturních zemí vlastnictví zpravidla garantují a zapovídají vyvlastnění. A pokud už je to z nějakého veřejného zájmu přece jen nutné, musí být poskytnuta náhrada. V krajním případě tedy smíme lidem sebrat pozemek pro novou silnici. Ale nedotknutelné vlastnictví stát stejně dále omezuje. Váš majetek nesmí sousedům nadměrně stínit či páchnout, váš automobil nesmí jezdit nadměrnou rychlostí.

Jak se liší daň od vyvlastnění? Z hlediska své ekonomické podstaty nijak. Prostě vám něco seberou. Rozdíl je jen společenskou uzancí. Teoretické koncepty, které se snaží vysvětlit, že daň je platbou za služby veřejného sektoru, jsou velmi chatrné. Zpravidla totiž nelze prokázat přímou souvislost mezi konkrétní výší jednotlivcem placené daně a množstvím a kvalitou jím obdržené veřejné služby. Můžeme tak klást řadu otázek: Proč platí bezdětní školy dětem cizích lidí? Proč platí kovotepec zemědělci státní dotace? Proč zdraví platí lékařskou péči nemocným?

Odpovědi mají morální rozměr. Bigotní konzervativci se dovolávají toho, že všichni dostávají od státu stejně, a měli by proto platit stejnou daň. Kdo ji neplatí, neměl by mít právo o veřejných věcech (užití daní) rozhodovat, tedy volit. Daně by měly být nízké. Děti těch, kdo na to nemají, nemusejí přece chodit do školy ani k lékaři, vlastně ani jíst moc nemusejí. Jen takový mechanismus pak zajistí tu opravdovou motivaci a prosperitu. Anarchokomunističtí rovnostáři to vidí opačně. Všichni mají mít stejně, protože mají stejná ústa, krky i řitní otvory. Tudíž se má všem všechno sebrat a spravedlivě rozdělit rovným dílem. Potom si lidé budou méně závidět a o to radostněji prý budou za zpěvu budovatelských písní pracovat pro blaho všech.

Moderní společnost má ovšem morálku napůl solidaristickou a napůl konzervativní. Sebere tedy jen půlku výdělku a druhou polovinou motivuje výkon. Posílá i chudé děti do škol, protože za ně cítí morální odpovědnost. Dělá to taky z ekonomické vypočítavosti, protože vzdělaní pak nevisí na krku sociálnímu státu a nežebrají. Výkonnost vyspělé Evropy, která je založená na tomto kočkopsu, je impozantní. Rozdíl mezi o chlup konzervativnější Severní Amerikou a levicově liberální západní Evropou je dlouhodobě stabilizovaný. Evropa určitě neztrácí.

Hranice mezi vlastnictvím a vyvlastněním je dána společenskou uzancí: morálkou, která se stala právem, takže je někde psaná, lze ji vynutit a hříšníky ztrestat. Smíme tuto uzanci dále měnit? Jistěže ano, jen bychom měli být hodně opatrní. Lidé si umějí nastavit své chování a životní strategii, pokud se na pravidla společenské hry mohou spolehnout. Ohrožují je především neočekávané změny.

Vlastnictví a jeho nedotknutelnost jsou nepochybně relativními pojmy. Tato skutečnost nás nijak neopravňuje k tomu, abychom vůči nim ztráceli respekt. Úcta k vlastnictví je znakem vyspělé společnosti. Neměla by však zastínit úctu k životu.


Psáno pro Literární noviny,
celá polemika s Dr. Kudrnou z Právnické fakulty v rubrice Spor