Gruzínská politická lekce
Sleduji rozhořčení obou stran nad gruzínsko ruským konfliktem. Jedni tvrdí, že naše podpora je na straně Gruzínců, protože stojí v jedné řadě s demokratickým ýbrmenšem vyspělého světa a vzdoruje postkomunistickému ruskému untrmenšovi. Jiní říkají, že gruzínský trouba si začal, zabil nám strejčka, a to má za to. Američani přece taky zplanýrovali Srbsko tak, že tam nakonec bylo vlastně víc obětí než genocidou zabitých Albánců v Kosovu. A šermuje se emocemi a gumovým mezinárodním právem.
Obávám se, že to všechno je zbytečné. Vraždění v Osetii, Gruzii, Izraeli, Iráku, Dárfúru a já nevím kde ještě, je jen výsledek politického kalkulu. Ve skutečnosti politici jednají podle toho, co jim přinese víc politického úspěchu a na nějakou tu mrtvolu se moc neohlíží. Jednají podle politické logiky. Morálkou a právem se pak vždy ohánějí obě strany.
Saakašvili chtěl jako odpověď na věčné provokace obsadit Jižní Osetii, a pokud by se mu operace povedla, byl by teď národním hrdinou. Kalkuloval s tím, že Rusové kvůli bezvýznamnému kousku země s nějakými sedmdesáti tisíci obyvateli nebudou dělat randál, nota bene na začátku olympiády jim to přijde blbé. Jenže se přepočítal, protože Medvěděva čerta zajímá to, kolik je v nějaké Osetii lidí a mrtvých. Zajímá ho to, co si v Moskvě budou myslet lidi: zdali Rusko dostalo přes zadel nebo naopak napráskalo zadnice těm druhým. Podle toho bude pašák nebo trumbera. Na olympiádě si pak demokrati vesele třesou ruce s diktátory.
Kdo napráská druhému, je hrdina. Lidé mají plná ústa humanismu, ale krev nepřítele je náramně těší. Je to něco jako vyhrát ve fotbale. Největší popularitu měla Thatcherová, když v bitvě o Falklandy Britové potopili argentinský křižník. Co na tom, že to byla školní loď a zahynulo na ní tři sta osmnáctiletých troubů. Největší popularitu měl Bush starší, když válčil v Zálivu a mladšímu Bushovi války vynesly druhé zvolení prezidentem. Co na tom, že v Irák neměl zbraně, kvůli kterým válku začal, co na tom, že je tam dnes ještě méně bezpečno než za zloducha Saddáma a etabloval se tam definitivně muslimský režim. Vyhráli jsme volby a po nás potopa.
Válčením politik vytváří hlavní problém země, vedle kterého ty ostatní blednou. Konflikty často začínají ti, co nemají mnoho ztratit. Takhle Galtieri obsadil Malvíny či vlastně Falklandy. Ale pak už se vezeme v logickém kolotoči politického kalkulu. Kdyby Bush neodpověděl na útok na New York, byl by pokládán za slabého politika a byl by zřejmě již v důchodu. Každý americký prezident by musel nějak odpovědět. Některý by to možná udělal chytřeji, jiný by možná rozdupal víc porcelánu. Těžko soudit.
Odpověď na něco, co se nám nelíbí, je adekvátní podmínkám a naší situaci. USA ani EU nepůjdou do konfliktu s Ruskem. Můžeme leda křičet. My Evropané ale nesmíme zas křičet tolik, aby nám Putin neutáhl kohout s ropou a plynem. Kdyby byl v Evropě benzín na příděl, voliči by si toho všimli a chtěli by jiné politiky. Američané mohou křičet trochu hlasitěji. Stejně ale nemohou dělat nic jiného, angažují se už na dvou válčištích a potřebují k tomu aspoň minimální součinnost Rusů. Americká ekonomika je navíc v potížích. Takže Američané mohou jen kysele Gruzíncům zaplatit nějaké ty válečné škody.
A tak, se zdá, věc končí. Rusové se domohli jasné vojenské satisfakce, moskevské i vladivostocké noviny tleskají. Západ bude ovšem tvrdit, že on taky vyhrál, protože jen jeho ústní zásah uchránil Gruzii před krutou porážkou a okupací. Ve skutečnosti Rusové na okupaci moc nepomýšleli, je totiž drahá, nepopulární a vědí, že by je v pokořené zemi nečekalo nic dobrého. Kdyby chtěli zemi dobýt a okupovat, nic jim v tom nemohlo zabránit. Udržování napětí je ovšem v přirozeném ruském zájmu, však také ceny ropy trochu poskočily. Navíc poslali Západu srozumitelný vzkaz, aby to s tím přijetím Gruzie do NATO ještě zvážili, protože díky Saakašvilimu bychom nyní stáli na hraně většího konfliktu.
Být středoevropským politikem je povznášející v tom, že se tu pár desítek let už mrtvoly jako politický argument moc nenosí. Do arzenálu politiků větších nebo exponovaných zemí státem organizované vraždění stále patří. Naštěstí jsme dost malí na to, abychom si hráli na velmocenskou politiku. Můžeme se nejvýš k něčemu připlést, když s větším nebo menším nadšením budeme dupat v příslušném zástupu. Křičet je možno dle libosti.
Závěr? Eskalace všech konfliktů je pro nás samozřejmě nebezpečná. Pokud bude stále sebevědomější Rusko tvrději a tvrději dupat na ostatní sousedy, nejde o nic veselého. Tupá Evropa ale hodlá být na Rusku více a více závislá, potřebuje dodávky plynu a nafty. Raději se pokorně smíří s probuzenou medvědovitou šelmou, než by postavila nukleární reaktory, které by omezily tu smrtelnou závislost. Květnatých žvástů však budou mít EUropané dostatek…
Nejsme už dávno dědici de Gaulla ani Churchilla. Stali jsme se definitivními následníky Chamberlaina s Daladierem.
Obávám se, že to všechno je zbytečné. Vraždění v Osetii, Gruzii, Izraeli, Iráku, Dárfúru a já nevím kde ještě, je jen výsledek politického kalkulu. Ve skutečnosti politici jednají podle toho, co jim přinese víc politického úspěchu a na nějakou tu mrtvolu se moc neohlíží. Jednají podle politické logiky. Morálkou a právem se pak vždy ohánějí obě strany.
Saakašvili chtěl jako odpověď na věčné provokace obsadit Jižní Osetii, a pokud by se mu operace povedla, byl by teď národním hrdinou. Kalkuloval s tím, že Rusové kvůli bezvýznamnému kousku země s nějakými sedmdesáti tisíci obyvateli nebudou dělat randál, nota bene na začátku olympiády jim to přijde blbé. Jenže se přepočítal, protože Medvěděva čerta zajímá to, kolik je v nějaké Osetii lidí a mrtvých. Zajímá ho to, co si v Moskvě budou myslet lidi: zdali Rusko dostalo přes zadel nebo naopak napráskalo zadnice těm druhým. Podle toho bude pašák nebo trumbera. Na olympiádě si pak demokrati vesele třesou ruce s diktátory.
Kdo napráská druhému, je hrdina. Lidé mají plná ústa humanismu, ale krev nepřítele je náramně těší. Je to něco jako vyhrát ve fotbale. Největší popularitu měla Thatcherová, když v bitvě o Falklandy Britové potopili argentinský křižník. Co na tom, že to byla školní loď a zahynulo na ní tři sta osmnáctiletých troubů. Největší popularitu měl Bush starší, když válčil v Zálivu a mladšímu Bushovi války vynesly druhé zvolení prezidentem. Co na tom, že v Irák neměl zbraně, kvůli kterým válku začal, co na tom, že je tam dnes ještě méně bezpečno než za zloducha Saddáma a etabloval se tam definitivně muslimský režim. Vyhráli jsme volby a po nás potopa.
Válčením politik vytváří hlavní problém země, vedle kterého ty ostatní blednou. Konflikty často začínají ti, co nemají mnoho ztratit. Takhle Galtieri obsadil Malvíny či vlastně Falklandy. Ale pak už se vezeme v logickém kolotoči politického kalkulu. Kdyby Bush neodpověděl na útok na New York, byl by pokládán za slabého politika a byl by zřejmě již v důchodu. Každý americký prezident by musel nějak odpovědět. Některý by to možná udělal chytřeji, jiný by možná rozdupal víc porcelánu. Těžko soudit.
Odpověď na něco, co se nám nelíbí, je adekvátní podmínkám a naší situaci. USA ani EU nepůjdou do konfliktu s Ruskem. Můžeme leda křičet. My Evropané ale nesmíme zas křičet tolik, aby nám Putin neutáhl kohout s ropou a plynem. Kdyby byl v Evropě benzín na příděl, voliči by si toho všimli a chtěli by jiné politiky. Američané mohou křičet trochu hlasitěji. Stejně ale nemohou dělat nic jiného, angažují se už na dvou válčištích a potřebují k tomu aspoň minimální součinnost Rusů. Americká ekonomika je navíc v potížích. Takže Američané mohou jen kysele Gruzíncům zaplatit nějaké ty válečné škody.
A tak, se zdá, věc končí. Rusové se domohli jasné vojenské satisfakce, moskevské i vladivostocké noviny tleskají. Západ bude ovšem tvrdit, že on taky vyhrál, protože jen jeho ústní zásah uchránil Gruzii před krutou porážkou a okupací. Ve skutečnosti Rusové na okupaci moc nepomýšleli, je totiž drahá, nepopulární a vědí, že by je v pokořené zemi nečekalo nic dobrého. Kdyby chtěli zemi dobýt a okupovat, nic jim v tom nemohlo zabránit. Udržování napětí je ovšem v přirozeném ruském zájmu, však také ceny ropy trochu poskočily. Navíc poslali Západu srozumitelný vzkaz, aby to s tím přijetím Gruzie do NATO ještě zvážili, protože díky Saakašvilimu bychom nyní stáli na hraně většího konfliktu.
Být středoevropským politikem je povznášející v tom, že se tu pár desítek let už mrtvoly jako politický argument moc nenosí. Do arzenálu politiků větších nebo exponovaných zemí státem organizované vraždění stále patří. Naštěstí jsme dost malí na to, abychom si hráli na velmocenskou politiku. Můžeme se nejvýš k něčemu připlést, když s větším nebo menším nadšením budeme dupat v příslušném zástupu. Křičet je možno dle libosti.
Závěr? Eskalace všech konfliktů je pro nás samozřejmě nebezpečná. Pokud bude stále sebevědomější Rusko tvrději a tvrději dupat na ostatní sousedy, nejde o nic veselého. Tupá Evropa ale hodlá být na Rusku více a více závislá, potřebuje dodávky plynu a nafty. Raději se pokorně smíří s probuzenou medvědovitou šelmou, než by postavila nukleární reaktory, které by omezily tu smrtelnou závislost. Květnatých žvástů však budou mít EUropané dostatek…
Nejsme už dávno dědici de Gaulla ani Churchilla. Stali jsme se definitivními následníky Chamberlaina s Daladierem.