V osmašedesátém mi bylo jedenáct. Byl jsem dost starý, abych porozuměl, že cosi se stalo. Příliš mladý, abych pochopil, jak hluboce to můj život předurčilo. Pražské jaro bylo krátké, v úzkém smyslu bylo ohraničeno lednovým plénem ÚV a ukončeno ruskou invazí v srpnu. Ve skutečnosti až tak krátké nebylo, koncentrovala se v něm poválečná historie a zpečetila naše trpká sudba až do roku 1989. Část našeho osudu kulminovala, jiná začala.

Od Mnichovského paktu do Stalinova nebe

Masarykova republika byla demokratickou zemí s politickým pluralismem, volebním právem žen a poměrně vysokou hospodářskou výkonností. Naneštěstí ale v sousedství přišel k moci nacismus. Utečenci z Německa často nalézali azyl v Československu. Jenže dominantní část německé minority, která tvořila pětinu obyvatel naší země, byla fascinována Hitlerem. Slogan Ein Reich, ein Volk, ein Führer, se stal populární. A Němci chtěli své regiony připojit k Německu.

Českoslovenští politici byli přesvědčeni, že jejich hranice jsou garantovány mocnostmi. V případě útoku byla Francie povinna pomoci a Británie s Ruskem byly volněji vázány pomoci Francii. Jenže Británie a Francie na ty garance nějak pozapomněly. Mnichovským diktátem Británie, Francie, Itálie a Německo změnily hranice Československa bez jakéhokoli souhlasu či jen přítomnosti českých úřadů. „O nás, bez nás…“ Byl to bezprecedentní příkaz k likvidaci suverénní, demokratické a prosperující země. Během jedné noci Československo ztratilo strategickou obranu, průmyslové kapacity a obyvatelstvo. Do okleštěného území vstoupil milión uprchlíků.

Britský premiér prohlásil, že se vrátil z Mnichova s mírem a ctí. Pravda byla katastrofální: Žádný mír nepřinesl a ztratil britskou čest pro dvě generace Čechů. O pět měsíců později byl anektován zbytek země a Slovensko vytvořilo loutkový stát. Holocaust zlikvidoval židovskou a romskou populaci. Slovanští Češi přežili, protože je potřebovali pro válečný průmysl. Proto bylo konečné řešení české otázky posunuto na pozdější dobu. Řada Čechů a Slováků se účastnila odporu proti okupaci, desetitisíce bojovaly v armádách západních i východních spojenců.

Už v Teheránu se rozhodlo o osvobození Československa Rudou armádou. To umístilo zemi do ruské zájmové sféry. Tato demarkační linie pak byla respektována až do roku 1989. Roosevelt za asistence prskajícího Churchilla prodal Československo, Polsko a Pobaltí Stalinovi. Demokracie zaplatila za válečné vítězství hořkou cenu.

Přesto byli Rusové v poválečném Československu dost populární. Vítězové války tenkrát zosobňovali svět bez konfliktů, nekalých zisků, bez vykořisťování… Jen málo lidí vědělo, jaká je skutečná podstata stalinismu. Myslím si, že i zasvěcení čeští komunisté věřili, že je možné vybudovat mnohem lepší systém, než panoval v Rusku. Poválečnou ekonomiku si představovali jako smíšenou, se státem vlastněnými velkými podniky koordinovanými plánem a tržně řízeným sektorem menších firem. Znárodnění většiny majetku bylo provedeno už před rokem 1948.

KSČ, hlavní hybatelka poválečných vlád, definitivně převzala moc v únoru 1948. Tím okamžikem začal otevřený útlak. Stalinovy ideje zostřování třídního boje byly za přímé asistence Kremlu aplikovány s odpornou brutalitou. Monstrprocesy včetně justičních vražd probíhaly od roku 1949 a poslední oběť byla popravena až v roce 1954, po Stalinově smrti. Přes dvě stě lidí zaplatilo v procesech smrtelnou daň, desetitisíce čekaly drsné kriminály. Pozdější kolektivizace zasáhla další obrovské objemy lidí bolestnými tresty, vyvlastňováním, vystěhováním a dlouhým vězněním. Tak se slibovaný ráj změnil v peklo.

Optimismus šedesátých let

XX. sjezd sovětských komunistů v roce 56 odsoudil stalinismus. Ale změny v Československu byly pomalé. Počátkem šedesátých let byla propuštěna většina politických vězňů. Straničtí bossové, kteří nesli odpovědnost za nezákonnosti, však zůstávali ve funkcích. Ale na druhé straně chtěl režim ukázat lepší tvář.

Postupně rostla životní úroveň. Každá kapka svobody potěšila. Lidé prostě srovnávali s okupací, stalinistickým terorem a poválečnou chudobou. Teď to vypadalo líp. Lidé se cítili relativně svobodní a bezpeční. Samozřejmě to byla limitovaná svoboda bez pochyb o vedoucí úloze KSČ, která měla zaručenu vedoucí úlohu v systému shora omezené politické plurality.

Nová generace komunistů formovala nový hlas. I oni byli přesvědčeni o pravdách radikálního socialismu, ale nechtěli opakovat staré chyby. Komunismem paradoxně chápali maximalizaci lidské svobody, na rozdíl od stalinistické praxe útlaku. Pevně věřili, že socialismus může maximalizovat ekonomickou výkonnost, což bylo v rozporu s neefektivností a nedostatkem motivace v reálném hospodářství.

To byl lidem srozumitelný program. Nevěřili v možnost zásadní změny režimu, ale byli přesvědčeni, že mohou mít lepší socialismus. Šedesátá léta měla hodně mladých lidí, zasáhly nás světové vlny včetně hippies. Ti na západě zase nadávali na fotrovský kapitalismus. I lidé v Čechách měli dost minulosti a čekali na lepší ideje a lepší politické lídry.

Šedesátá léta znamenala velké osvobození pro život v Československu. Zejména v kultuře to bylo vidět. Nová autorská generace jako Kundera, Škvorecký, Klíma, Hamšík, Lustig, Havel, Mucha a další ukazovali v mnoha variantách omyly minulosti a vyjadřovali vůli po lepší budoucnosti. Režiséři Forman, Klos, Menzel, Jasný nebo Chytilová sbírali mezinárodní ocenění a dokázali, že se neztratí mezi nejnovějšími uměleckými vlnami. Grossmannův Ubu se stal legendou evropského divadla. A novináři stále agresivněji ukazovali stíny minulosti a nemilosrdně se ptali na budoucnost.

Staří komunističtí šéfové postupně opouštěli svá místa. Až zbyl prezident a první tajemník Novotný. V lednu 68 ho na stranické pozici nahradil Slovák Alexander Dubček. Byl to výsledek kompromisu. Dubček byl sympatický chlap, upřímný až prostomyslný, jenže naprosto nezkušený ve velké politice. Mnoho partajních lobbyistů si dělalo naděje, že s ním půjde snadno manipulovat.

Dubčekův úspěch byl neočekávaný, ale skutečně k němu došlo. Stal se náhle symbolem upřímné politiky vůči brutalitě a útlaku. Byl symbolem optimismu a získal si srdce Čechů i Slováků. Bohužel, ztratil důvěru moskevských kmotrů „reálného socialismu“ jako byli Brežněv, Gromyko, Suslov nebo Andropov.

Dubček nebyl sám. Mnoho ostatních cítilo totéž, ale jejich poznání a programová orientace byly zřejmě hlubší než u Dubčeka. Lidé jako Jiří Hájek, Ota Šik, Čestmír Císař nebo Jiří Pelikán nepochybně viděli o kus dál než první tajemník. Představa zavedení demokracie bez kapitalismu byla originální. Otázkou je, zdali nebyla příliš originální či prostě naivní.

Fascinující bylo, jak rychle se země změnila během pouhého půl roku. Tisková svoboda probudila široké aktivity lidí. Začala názorová soutěž. Byla založena spousta nových organizací. Masy požadovaly demokracii, ještě však v socialistickém rámci. Chtěly lepší socialismus: socialismus s lidskou tváří. Hlasy po systémové změně byly zatím zanedbatelné.

Ekonomové zintenzívnili práce na ekonomické reformě. Byla výsledkem letité diskuse. Od padesátých let měli národohospodáři zkušenosti s neefektivností sovětského ekonomického modelu. Potlačení trhu zlikvidovalo objektivní kritéria, která byla potřebná i pro plánování. Plánovaná ekonomika měla v čele slepého plánovače bez tržních signálů. Reforma chtěla kombinovat plán a trh. K posílení motivace zaměstnanců se zamýšlelo přenést na ně část vlastnických práv. Plán měl mít koordinační úlohu ve velké ekonomice, na mikroúrovni se očekávala dominance trhu. Později se to nálepkovalo tržním socialismem. Fakticky to byl první krok ke standardní smíšené ekonomice.


Výprodej iluzí

Všechny československé změny byly z Moskvy nazírány se značným podezřením. Příliš mnoho změn bylo vyhodnoceno jako nebezpečí pro sovětské strategické pozice v Evropě. Do roku 68 bylo ČSSR loajálním členem Varšavské smlouvy. Jenže zkušenosti z Jugoslávské a Rumunské hereze vedly moskevské tatíky k opatrnosti. Maršálové nehodlali ztratit další prostor ve středu Evropy.

Dubček měl skrytou opozici uvnitř strany. Také mnozí staří kamarádi změny viděli jako hrozbu. Mohli hodně ztratit a nedotknutelný sovětský model se mohl zřítit. A tak zásobovali Rusy těmi nejčernějšími informacemi. Několik schůzek šéfů Varšavského paktu nikam nevedlo. Dubček tam tvrdohlavě opakoval, že žádné potíže se socialistickou orientací v zemi nemá. Kdyby byl snad provedl alespoň nějaké symbolické kroky vůči pár časopisům, které nejvíc „provokovaly“, byl by možná své partnery trochu přesvědčil. Jenže neudělal nic.

21. srpna „spojenecká“ vojska překročila hranici. 600 000 vojáků okupovalo čtrnáctimilionovou zemi. Většina členů vlády a partajních šéfů byla internována. Rusové očekávali, že je budou vítat. Ale výsledkem byl šok. Až do roku 68 byl vztah k Rusům pozitivní. Během jediné noci bylo navždy jinak.

Rusové neměli žádný perfektní plán okupace. Očekávali ustanovení dělnicko rolnické vlády po maďarském vzoru. Jenže prezident Svoboda to odmítl. Měl silnou pozici. Byl hrdinou dvou válek, někdejším velitelem československé armády v Rusku. Byl v Rusku dost populární a měl vzácný titul hrdiny Sovětského svazu. Jeho jméno bylo zapamatovatelné, i v ruštině znamenalo svobodu.

Svoboda trval na propuštění všech českých politiků. A tak za pár dní stál Dubček v Kremlu a Brežněv se ho otcovsky ptal: „Tak Sášo, co budeme dělat?“ Ale Dubček neporozuměl ani této poslední šanci. Zkušenější politik by zahájil novou etapu boje za svou zemi, politický program a uspořádání budoucnosti. A bojoval by za sebe. Jenže Dubček byl zcela zlomený, neměl iniciativu a mlčel.

O pár dní později byl podepsán hořký okupační diktát. Rusové si také uvědomili, že jejich čeští spojenci jako Kolder, Biľak nebo Indra nemají ani popularitu ani schopnosti být lídry prosovětského režimu. Ale ve skupině Čechoslováků nalezli jiného vhodného muže, který měl k tomu účelu dostatečné politické zkušenosti, slušné renomé a motivaci. Tím byl Gustáv Husák.

Slovenský právník Husák nebyl v politice novou tváří. Kariéru začal před válkou. Za války vedl pátý ilegální výbor komunistické strany a patřil mezi vůdce Slovenského národního povstání. Po válce byl v čele slovenské quasi-vlády. Byl obětí stalinistických procesů, vězněn devět let a rehabilitován na počátku let šedesátých. Na jaře 68 se vrátil do politiky jako vicepremiér.

Husák se stal prvním tajemníkem strany na jaře 69 a odstartoval politiku normalizace. Ta byla politikou masového psychického teroru. Obešla se bez poprav a s poměrně malým počtem politických vězňů. Normalizace byla politikou založenou na atmosféře permanentního strachu. Statisíce ztratily stranické legitimace. Mnozí z nich a mnozí další ztratili práci, pozice a perspektivy. Rodiny byly pod tlakem. Loajalita k režimu byla ověřována při každé příležitosti. Stala se klíčem k povýšení, lepšímu vzdělání nebo k výletu do zahraničí. Na druhé straně mezi socialistickými zeměmi sedmdesátých let mělo Československo a NDR nejvyšší výkonnost, životní úroveň, nejlepší zdravotní péči, lepší vzdělání a nižší úroveň kriminality.

Nikdo nečekal že neostalinistický normalizační model vydrží dvacet let. Stalo se. Jsme v něčem hrdí na to, že v roce 1968 společnost včetně části komunistické strany dokázala sama odsoudit praxi stalinismu. Už nejsme tak hrdí na pozdější období, kdy jsme zaplatili příliš.

Poděkování patří všem, kdo se zasloužili o lepší budoucnost.


Psáno pro MondOperaio


PS. Ačkoli historie uvádí jako datum vstupu sovětských vojsk 21. srpen, hranice byly překročeny už 20. srpna ve 23:00. Ten 20. srpen je dnem mých narozenin. Od té doby je v jejich oslavě vždycky krůpěj smutku.