Finanční krize vzbuzuje silné emoce. Jedni křičí, že všechno zavinila kapitalistická honba za ziskem, jiní prohlašují, že za to všechno mohou „kryptokomunisté“ jako G. W. Bush, kteří oslabili zdravé síly trhu až pod úroveň potřebného minima. Strach o vlastní peněženky excituje naše ideologické předsudky do krajností.

Když kdysi německý klerikál (nikoli sociální demokrat) Erhard přišel s termínem sociálně tržního hospodářství, zdálo se, že se zrodil kočkopes. Kočkopes přežil půl století a pro Evropany zleva i zprava se stal přijatelným kompromisem, který starý kontinent udržel na špici konkurenceschopnosti a prosperity. Podle čerstvého nositele Nobelovy ceny za ekonomii Krugmana je to nyní právě evropský kočkopes, který razantně zachraňuje svět před finanční nákazou z Ameriky.

Máme proto zavrhnout trh? Určitě ne. Nežalujme trh z toho, co způsobili, stejně jako mnohokrát v minulosti, jen neodpovědní a neslušní lidé. Ale nebagatelizujme ani své problémy. Problémy máme. Trhy nepochybně zažívají těžkou zkoušku. Připomeňme si však, že ji zažily už mnohokrát. Připomeňme, že trhy nakonec všechny krize přežily.

Dnešní krize je především krizí důvěry. Vyspělé trhy a jejich subjekty se bojí spoléhat jeden na druhého, bojí se půjčovat a investovat. Naše schopnost vyrábět a vymýšlet nové je ale stále stejná. Potenciál produkovat a tvořit se nijak nezměnil. Pouze přehodnocujeme, kdo je odpovědný a důvěryhodný a kdo nikoli. Hledáme informace. Až budeme znát novou mapu důvěry, začneme dohánět, co jsme zameškali.

Po přechodné období možná potřebujeme přesnější a přísnější pravidla. Za válek a těžších krizí to nebylo nikdy jinak. Nastala doba, kdy musíme důvěře pomoci většími nároky vůči sobě navzájem. Čím budeme sami na sebe tvrdší, tím dřív budeme z bláta venku. Už jsme si to vyzkoušeli. Možná se musíme vzdát i některých kousíčků svobody. Ale nevzdáváme se jí navždy. Snad na pár týdnů nebo měsíců. Nejsem jasnovidec, třeba i na rok či dva.

K řešení důsledků krize mohou být zapotřebí mimořádné pravomoci. Nedávejme tyto pravomoci až tolik politikům, jako nezávislým institucím. V našem případě zejména České národní bance. Politici se vždy bojí příštích voleb, a proto dělají polovičaté věci. Nezávislý regulátor má volnější ruce a vyšší kvalifikaci.

Přimlouval bych se pro tuto chvíli za vyšší pravomoci České národní banky. Stát a jeho regulátor nemohou být vydíratelní, a potřebují mít v rukou adekvátní nástroje. Samozřejmě na omezenou dobu. Budu určitě jen rád, když tyto pravomoci zůstanou na papíře. Regulátor by jen měl být schopen rychle zasáhnout, rychle restrukturalizovat infikované subjekty, přeseknout morbidní vazby a měl by také manažerům tvrdě signalizovat, že nebude tolerovat žádné porušování pravidel. Měl by být také schopen dočasně poskytnout klientům vyšší garance v případě potřeby. Chránit trh znamená chránit svobodu. Chránit svobodu může znamenat na určitý čas přijmout i některá, potenciálně omezující opatření.

Evropa už udělala mnoho kroků i za nás. Jen proto, aby pokořila strach. Udělala to poté, co český premiér Topolánek prohlásil, že žádné potíže ani u nás ani v Evropě vlastně nejsou. Všimněme si, že nikdo z velkých Evropanů Topolánkovo vyjádření ani nekomentoval. Včetně jeho bizarního vyhrožování, že zásahy EU bude vetovat. Je to smutným důkazem toho, že folklórní názory tohoto českého premiéra už nikoho nezajímají. Navzdory faktu, že od ledna má být v čele Evropy.

Psáno pro Hospodářské noviny