Česká cesta na periférii
Sedmnáctka českých pravicových senátorských furiantů podá stížnost k Ústavnímu soudu ohledně ratifikace Lisabonské smlouvy. Využije k tomu nejzazší možný termín, který bylo možno zvolit, konec září. Rozhodnutí Ústavního soudu lze očekávat v řádu měsíců, s ohledem na jeho současnou mimořádnou výkonnost snad jen týdnů.
Postup senátorů ODS je mimořádně nešetrný. Pokud by byla stížnost podána poté, co Senát lisabonský dokument schválil, měli bychom nyní už patrně i rozhodnutí soudu nebo alespoň datum konečného projednání. Takhle nejsme schopni sdělit ani parametry. Nevíme, k jakému datu dokončíme ratifikaci Lisabonu, a dokonce, zdali k ratifikaci skutečně dojde.
Evropa umí pochopit, že země mají ke společnému základnímu dokumentu výhrady. Pak ale takovou smlouvu nepodepisují, dokud nedosáhnou svého kompromisu. Jenže český premiér v dresu ODS na základě pověření prezidenta republiky smlouvu podepsal. Poté už musí česká administrativa podle názoru evropské diplomacie udělat vše pro zdárnou ratifikaci.
Evropa umí i pochopit, že při procesu ratifikace administrativa neuspěje. Může se stát nehoda, že dokument neprojde v referendu nebo zákonodárných sborech. Je to nepříjemné, ale takový je svět demokracie. Neúspěch Francie nebo Irska však nebyl brán jako zlá vůle. Byl to jen nezdar, který dotčené vlády a prezidenti hleděli napravit a také napravují nebo napravili.
Český případ je odlišný v tom, že jde o zcela jasný projev zlé vůle vůči strukturám EU. Česko dokument podepsalo a následně odhlasovalo tou nejvyšší požadovanou parlamentní většinou. Jednu ústavní stížnost už soud drtivě odmítl. Nynější postup a zejména jeho zlomyslné časování tedy není ničím než účelovou obstrukcí, která má kontinent uvrhnout do právní a mocenské nejistoty. Jiné vysvětlení postupu senátorů ODS pro Evropu není.
Evropa nyní již čtvrtý měsíc sestavuje své výkonné orgány pro další pětiletí. Díky Čechům neví, jaké orgány bude jmenovat a jakou procedurou, jakými většinami je odhlasovat a jaké mají být počty členů těchto orgánů. Jde tu o namíchání koktejlu zástupců jednotlivých, politických uskupení, zemí a odpovídajících portfolií. Vypadá to zcela jinak, bude-li ustanoven unijní prezident a vysoký představitel, nebo pokud tak nebude. Bude-li mít země prezidenta, nemusí být uspokojena jinou vysokou pozicí či významným portfoliem. Hrozí proto nebezpečí, že nákladnou a úmornou proceduru tvorby Komise bude nutno opakovat.
Premiér Fischer vyslechl na adresu České republiky na posledním setkání rady trpká slova. Jako nepolitický předseda vlády jen bezmocně sklopil hlavu. Irům Barroso řekl na rovinu, že bez Lisabonu nebudou mít komisaře. Obstrukce ani zlá vůle se nikomu nezapomíná.
Evropa umí žít bez Lisabonu i bez České republiky. Jádro EU má k vyčlenění právní základ v podobě možné užší spolupráce jednotlivých zemí. Dvacet let po listopadu stojíme na periférii Evropy bez eura, bez nové smlouvy, zcela bez pověsti spolehlivého a čitelného partnera. Nejsem si jist, zdali právě to jsme chtěli.
Psáno pro Literární noviny
Postup senátorů ODS je mimořádně nešetrný. Pokud by byla stížnost podána poté, co Senát lisabonský dokument schválil, měli bychom nyní už patrně i rozhodnutí soudu nebo alespoň datum konečného projednání. Takhle nejsme schopni sdělit ani parametry. Nevíme, k jakému datu dokončíme ratifikaci Lisabonu, a dokonce, zdali k ratifikaci skutečně dojde.
Evropa umí pochopit, že země mají ke společnému základnímu dokumentu výhrady. Pak ale takovou smlouvu nepodepisují, dokud nedosáhnou svého kompromisu. Jenže český premiér v dresu ODS na základě pověření prezidenta republiky smlouvu podepsal. Poté už musí česká administrativa podle názoru evropské diplomacie udělat vše pro zdárnou ratifikaci.
Evropa umí i pochopit, že při procesu ratifikace administrativa neuspěje. Může se stát nehoda, že dokument neprojde v referendu nebo zákonodárných sborech. Je to nepříjemné, ale takový je svět demokracie. Neúspěch Francie nebo Irska však nebyl brán jako zlá vůle. Byl to jen nezdar, který dotčené vlády a prezidenti hleděli napravit a také napravují nebo napravili.
Český případ je odlišný v tom, že jde o zcela jasný projev zlé vůle vůči strukturám EU. Česko dokument podepsalo a následně odhlasovalo tou nejvyšší požadovanou parlamentní většinou. Jednu ústavní stížnost už soud drtivě odmítl. Nynější postup a zejména jeho zlomyslné časování tedy není ničím než účelovou obstrukcí, která má kontinent uvrhnout do právní a mocenské nejistoty. Jiné vysvětlení postupu senátorů ODS pro Evropu není.
Evropa nyní již čtvrtý měsíc sestavuje své výkonné orgány pro další pětiletí. Díky Čechům neví, jaké orgány bude jmenovat a jakou procedurou, jakými většinami je odhlasovat a jaké mají být počty členů těchto orgánů. Jde tu o namíchání koktejlu zástupců jednotlivých, politických uskupení, zemí a odpovídajících portfolií. Vypadá to zcela jinak, bude-li ustanoven unijní prezident a vysoký představitel, nebo pokud tak nebude. Bude-li mít země prezidenta, nemusí být uspokojena jinou vysokou pozicí či významným portfoliem. Hrozí proto nebezpečí, že nákladnou a úmornou proceduru tvorby Komise bude nutno opakovat.
Premiér Fischer vyslechl na adresu České republiky na posledním setkání rady trpká slova. Jako nepolitický předseda vlády jen bezmocně sklopil hlavu. Irům Barroso řekl na rovinu, že bez Lisabonu nebudou mít komisaře. Obstrukce ani zlá vůle se nikomu nezapomíná.
Evropa umí žít bez Lisabonu i bez České republiky. Jádro EU má k vyčlenění právní základ v podobě možné užší spolupráce jednotlivých zemí. Dvacet let po listopadu stojíme na periférii Evropy bez eura, bez nové smlouvy, zcela bez pověsti spolehlivého a čitelného partnera. Nejsem si jist, zdali právě to jsme chtěli.
Psáno pro Literární noviny