Mnohým se zdá, že proces zániku autoritářského socialismu koncem osmdesátých let byl zákonitý a předvídatelný. Jen troubové netušili, co se připravuje a země oplývala statečnými bojovníky proti režimu. Svržení totality bylo hračkou… Jenže faktem je, že na počátku roku 1989 žádný ze světových expertů nepředvídal rozpad sovětského mocenského bloku a žádný znalec by si nevsadil na pád berlínské zdi. V předpovědi změn se mýlila jak CIA, tak univerzitní katedry plné kremlologů. Proměny zaskočily i vedoucí západní politiky.

Tou dobou několik let probíhaly změny v Rusku. Gorbačovova perestrojka (přestavba) otevřela prostor k určitým reformám i v ostatních zemích. Ale ty přistupovaly k novotám s velkou nedůvěrou, aparátčíci nevěřili v jejich trvalost. Po pravdě řečeno, od roku 1987 se spíše očekával mocenský převrat v SSSR, podpořený armádou a KGB. Čekali ho přestárlí šéfové reálného socialismu, báli se ho na západě. Nikdy tam nechtěli riskovat ani omezený konflikt s Rusy.

Čeští ekonomové, mezi nimiž jsem byl tehdy přihlouplým elévem, se zas jednou ocitli mezi mlýnskými kameny. Kromě několika natvrdlých, kteří si pletli faktickou analýzu s věroukou, bylo jasné, že hospodářství ztratilo dech a musí v nějaké formě přijmout hlubší tržní principy. Jenže mohlo být sebevraždou to říci nahlas. V téhle profesi bylo při každé změně politických větrů nejvíc upálených. I pozdější tvůrce polistopadových reforem Klaus varoval své mladší kolegy, ať nepodepisují prohlášení Několik vět. Považoval to za provokaci, která je může zbytečně připravit o několik let odborné práce. A té bude potřeba nejvíc. Dlouho se zdálo pravděpodobné, že změna půjde pomalými postupnými kroky typu čínských reforem.

Přesto i ekonomická diskuse nabírala postupně grády. Každý měsíc bylo možno napsat a hlavně veřejně vyslovit něco, za co by v minulých měsících následoval trest pro autora i jeho instituci. Byl to zajímavý svět. Pozvánky na problematické akce, které mohly vzbudit zájem politických policajtů, jsme podpisovali dlouhou řadou jmen. V rámci pravidla, že všechny ztrestat nemohou. Bylo to období, kdy jsem s ohromením pozoroval nárůst svobody. Svobodu necítíte, když ji máte. Vnímáte, když jí ubývá nebo přibývá.

Koncem srpna mi přišla nabídka na půlroční stáž v Lipsku. Okamžitě, protože kdosi onemocněl a bylo tam volné místo. Bylo to komické místo, protože východní Němci neakceptovali z ruských reforem ani mrť a byli tenkrát posledními zastánci ideové ortodoxie. A tak, bych se zdokonalil v německém jazyku, vyrazil jsem studovat marxistickou ekonomii do NDR… Netušil jsem, že nejde o absurdní, ale o osudovou cestu.

Do Lipska jsem dorazil šestadvacátého září 1989. Na univerzitě byly nějaké ty běžné uvítací projevy, organizační pokyny, společenská škrobenost. Pak vystoupil s obligátním projevem místní stranický tajemník. Jenže řekl cosi zajímavého. Oznámil, že v Lipsku dnes bude opoziční demonstrace. Vytřeštil jsem oči. To bylo něco nového. Bomba. Tajemník to bagatelizoval a tvrdil, že strana má vše pevně v rukou.

Zvědavost nám nedala. Šli jsme se tam kouknout. Bylo to na cestě z univerzity na kolej. A tam před Nikoleikirche stálo těch několik odvážných. Bylo jich v to pozdní odpoledne asi sedmdesát. Kolem nich postávala výhružně tak stovka policistů v uniformách. Spousta tajných pobíhala v civilu. Atmosféra se dala krájet a zaparkované zelené antony nevěstily lidovou veselici. Stáli jsme naproti a mysleli jsme si, že nám čumilům s českým pasem se nemůže nic stát, nejvýš nás pošlou šupem domů.

Pak kdosi promluvil. Mluvil zřetelným hlasem. Odhodlaně. Ale v pauzách se vždycky opatrně ohlédnul, jestli už pro něj nejdou. Nešli. Policajti se otráveně tvářili, jako by byl vzduch. Projev byl vcelku krátký. Byl o demokracii, lidské důstojnosti a svobodě. Končil poděkováním za účast. Výzvou, abychom se tu za týden v pondělí sešli znovu. A byl konec, žádná rvačka, nikoho nesebrali.

Od té doby jsem už nevynechal žádné lipské pondělí. Příště přišly asi dvě stovky lidí. Pak přišel zlom, byly tu desetitisíce a nakonec statisíce demonstrantů. Tři sta tisíc Němců chodilo v Lipsku po vnitřním okruhu se zapálenými svíčkami a slavilo svobodu. Přidala se další města a padla berlínská zeď. Ne, že by to bylo bez strachu. Ale naštěstí se Gorbačov nějak dohodl s americkým prezidentem, a ruské tanky, ze kterých tu všichni měli největší hrůzu, zůstaly tenkrát zaparkované v garážích v Německu i českých Milovicích. Kdyby vyjely jako v Číně, mohli jsme také čekat na svobodu další dlouhé roky. S plnými kriminály. Imperiální mocnost zmítaná vnitřními neduhy propustila vazaly a svoboda přišla dříve, než ji kdokoli čekal. Ani ve snu mne nenapadlo, že by to mohlo být tak jednoduché a krátké. Pokládám za obrovské štěstí, že se to stalo právě tak.