Oteplení mezi Moskvou a Washingtonem uvízlo, zdá se, na mrtvém bodě. Vinou tomu nejsou předvolební kampaně v obou zemích. Svou roli opět sehrály rozpory okolo americké protiraketové obrany.

Symbol restartu rusko-amerických vztahů slaví malé výročí. Nedávno tomu byly tři roky, co americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová a její ruský kolega Sergej Lavrov ve švýcarské Ženevě slavnostně stiskli červené tlačítko, symbolizující restart vzájemných vztahů. Toto gesto mělo ukončit napětí, které mezi Moskvou a Washingtonem panovalo zejména mezi lety 2007 až 2008.

Přítomní novináři si však nemohli nevšimnout chyby, které se, zřejmě z neopatrnosti, dopustil někdo z amerického ministerstva zahraničí. Na černožluté krabičce s tlačítkem bylo místo perezagruska (restart) napsáno slovo podobné, avšak zcela opačného významu: peregruzka (přetížení).

Omylu se oba šéfové zahraničněpolitických rezortů zasmáli a jak tehdy prohlásila ministryně Clintonová, bude se snažit, aby ke skutečnému přetížení nedošlo. Malá pravopisná chyba však do jisté míry předznamenala protichůdnost oteplení vztahů mezi oběma mocnostmi.

Slibný začátek

Rusko a Spojené státy se v následujících letech skutečně dokázaly oprostit od neshod v principiálních otázkách a výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Nehledě na pozici západních politiků ohledně kavkazského konfliktu v srpnu 2008 se podařilo Severoatlantické alianci a Moskvě obnovit a upevnit vzájemné vztahy.

Mezinárodní síly působící pod vlajkou Aliance v Afghánistánu mohou od roku 2009 používat k zásobování svých jednotek tranzit přes ruské území.

Rovněž se jedná o možnosti vytvořit v povolžském Uljanovsku překladiště, které by Spojené státy a další členské země Aliance využily při převozu vojsk a výzbroje z Afghánistánu. Moskva s NATO o této možnosti jedná od loňského podzimu. Materiál a vojáci by měli být do Uljanovska dopravování letecky, a poté pokračovat po železnici do Pobaltí.

Stěžejním signálem, že vztahy mezi Ruskem a Spojenými státy překonaly problémy předchozích let, bylo podepsání v dubnu 2010 pražské smlouvy o jaderném odzbrojení START a její následná úspěšná ratifikace.

Dokument oproti předchozím dohodám zásadním způsobem omezil jaderný arzenál velmocí a co je nejdůležitější, potvrdil vzájemný vztah mezi strategickými útočnými a obrannými zbraňovými systémy. Tedy vzájemný vztah mezi jadernými raketami a protiraketovou obranou.

Vzájemné propojení obou zbraňových systému mělo, alespoň se to tak jevilo, definitivně ukončit rozpory okolo rozmisťování elementů americké národní protiraketové obrany nedaleko ruských hranic. V první řadě se jednalo o dislokaci radaru v České republice a antiraket v Polsku, které se zde měly podle původních plánů objevit v roce 2011.

Již předtím, tehdy nově zvolený, americký prezident Barack Obama přehodnotil tyto plány a k rozhořčení některých středoevropských politiků, kteří v americkém protiraketovém deštníku viděli především ochranu od nejasného vtažení do sféry ruského vlivu, se rozhodl posunout jeho elementy do Rumunska a Turecka. Jen Polsko stále má teoretickou možnost umístit na svém území antirakety.

Protiraketová obrana jako lakmusový papírek

Restart rusko-amerických vztahů poetický konec nemá. Ze dvou bývalých protivníků se strategičtí partneři nestali. Na sklonku funkčního období Dmitrije Medveděva a Baracka Obamy, kteří měli vnést čerstvý vítr do plachet vzájemných vztahům, i nadále panují neshody. Jednou z nich je právě protiraketová obrana.

„Protiraketová obrana zůstává jedním z klíčových problémů,“ prohlásil v polovině března na setkání se zahraničními novináři náměstek ruského ministra obrany pro mezinárodní vojenskou spolupráci Anatolij Antonov. Jak současně potvrdil, jednání o protiraketovém deštníku uvízly na mrtvém bodě. Již prý několik měsíců se nesetkal se svým americkým kolegou, protože si ve skutečnosti nemají co říci.

Antonov rovněž odmítl, že by na květnovém summitu Severoatlantické aliance v Chicagu mohlo dojít k zásadnímu průlomu v jednání. Přestože americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová ještě začátkem března prohlásila, že doufá v brzký podpis smlouvy s Ruskem o spolupráci ve sféře protiraketové obrany, bývalý diplomat sdělil, že vypracování takového dokumentu v blízké době nepředpokládá.

„Protiraketová obrana je lakmusový papírek, který ukazuje, jestli nás Spojené státy považují za partnera, nebo v USA stále převládá názor, že Rusko je třeba zadržovat. Zdá se mi, že v zahraničí na Rusko pohlížejí spíše jako na objekt dohod, než jejich subjekt,“ zcela jednoznačně Anatolij Antonov definoval roli, jakou hraje protiraketový deštník v rusko-amerických vztazích.

Situace okolo amerického protiraketového deštníku se tak znovu pomalu stává příčinou tiché eskalace vztahů mezi Moskvou a Washingtonem a s ní i postupného rozpadu nadějí na oteplení.

Předzvěstí návratu ke „konfrontačnímu partnerství“ předchozích let se stal projev prezidenta Medveděva, ve kterém loni v listopadu oznámil, že pokud Spojené státy nepřehodnotí svojí pozici, Rusko podnikne odvetné kroky, včetně modernizace jaderného arzenálu.

Zbytečná eskalace?

Situace přitom začíná znovu eskalovat, aniž by byly vyčerpány všechny prostředky k řešení sporu okolo amerického protiraketového deštníku. Spojené státy mají beze sporu legitimní právo chránit se před jakoukoliv hrozbou, kterou považují za opodstatněnou. Pokud je podle názoru USA zdrojem rizik Írán, mohou podniknout kroky k jejich minimalizaci v souladu mezinárodním právem. A protiraketová obrana mezinárodní právo nijak nenarušuje.

Současně s tím by však další aktéři měli získat záruky, že systém bude sloužit proti konkrétním rizikům a nebude narušovat jejich vlastní bezpečnost. Není jasné, proč se Washington brání podepsat podobný závazný dokument.

Je současně zřejmé, že tak zvaná evropská protiraketová obrana Severoatlantické aliance a Ruska nikdy nevznikne. Brání tomu nejen politické, ale rovněž technické problémy. Spolupráce v oblasti protiraketové obrany mezi oběma mocnostmi je však možná. Nejen to, už bezmála dvanáct let mohla existovat.

V červnu 2000 bylo podepsáno rusko-americké memorandum o vzniku společného centra k monitoringu startů balistických raket, které mělo sídlit v Moskvě. Z realizace memoranda nakonec sešlo. Myšlenku vytvořit monitorovací středisko v loni v létě znovu oprášil generální tajemník Severoatlantické aliance Anders Fogh Rasmussen po jednání Rady Rusko-NATO. Od té doby se o takové variantě spolupráce opět mlčí.

Přestože ani jeden vysoký ruský či americký politik veřejně neoznámil konec restartu rusko-amerických vztahů, je zřejmé, že potenciál, který se v něm skrýval, nebyl využit a znovu začínají na povrch vyplouvat vzájemné animozity.

Prosazování společných iniciativ bude pro Moskvu a Washington nyní těžší. Nejen kvůli tvrdšímu politickému kurzu, kterého se, oproti svému předchůdci, bude držet Vladimir Putin, ale rovněž i kvůli předsudkům, jež vůči němu na Západě panují.

A ať už podzimní prezidentské volby v USA vyhraje znovu Barack Obama či jeho konzervativní soupeř, Bílý dům si bude pod tíhou ekonomických problémů hledat nového oponenta, s nímž soupeření nebude tak finančně náročné jako je pro americký rozpočet válka proti terorismu. V tomto směru se Rusko jeví jako nejvhodnější kandidát.

Přesto snad restart rusko-amerických vztahů definitivně neztroskotá na rozporech v otázce protiraketové obrany a na další oteplení nebude nutné čekat dalších dlouhých šest let.