Kreml je na internetu jako doma. Na jednu stranu utahuje šrouby internetové cenzury, na druhou stranu využívá digitální mládežnické bojůvky k diskreditaci svých oponentů.

Když padl egyptský prezident Husní Mubarak a arabské jaro slavilo svůj největší úspěch, experti poukazovali na sílu sociálních médií. Právě s jejich pomocí mobilizace a koordinace demonstrantů předčila možnosti policie a oficiální propagandy. Nenáviděný diktátor nebyl vyhnán z paláce palbou ze samopalů, ale kanonádou tweetů.

Od revolucí v arabských zemích sílu 140 znaků autoritativní režimy nepodceňují. Autokracie si může totiž vynutit legitimizaci prostřednictvím zestátněných sdělovacích prostředků nebo odstraněním opozice ze hry. Ve světě jedniček a nul to ale jde mnohem složitěji. Do hledáčku bezpečnostních služeb se proto dostaly mikroblogy Twitter, sociální síť Facebook nebo YouTube.

Některé režimy, jako třeba ten turkmenský, jdou ještě dál. Tamní vláda zakázala mládeži aplikace Whatssup, Viber a dokonce prohlížeč Opera mini a mobilní seznamku Mobimeet. Co kdyby místo posezení u zlaté sochy Turkmenbašiho zamilovaní plánovali revoluci?

Po nepokojích z přelomu roku 2011 a 2012 také Rusko začíná intenzivněji utahovat internetové šrouby. Pod záminkou ochrany dětí před šířením toxikomanie a návody k sebevraždě bylo podle serveru RosKomSvoboda zablokováno okolo 4 tisíc stránek a bezmála 250 IP adres.

Mezi nejnovější úlovky ruských internetových cenzorů patří třeba redakční systém WordPress.com. Pokud nebude v nejbližší době na jednom z blogů vymazána protizákonná informace, Rusové budou mít zakázán přístup k celé doméně.

V polovině února ruský prezident Vladimir Putin také nařídil tajné službě FSB, aby blokovala pokusy radikálů využívat internet ke své propagandě.

Snaha ruského režimu utvářet internetový prostoru k obrazu svému má však ještě jednu podobu. Pružnější, ale o to špinavější.

Koncem minulého týdne se ruský poslanec a místopředseda generální rady státostrany Jednotné Rusko Andrej Isajev obořil na deník Moskevskij komsomolec, že otiskl komentář, ve kterém jeho stranické kolegyně byly nazvány politickými prostitutkami. Článek přitom komentoval velmi zvláštním způsobem:

„V bulvárním plátku se objevil ohavný, podlý, špinavý útok na tři poslankyně. Ti bídáci si musí pamatovat: to si určitě zapamatujeme a neodpustíme vám to!“

Vzápětí dodal: „Bezvýznamná hovada uklidněte se, jste nám lhostejná. Ale konkrétního redaktora a autora čeká tvrdá odplata.“

To, že ruská politická kultura je skutečně specifická, není žádné tajemství. Dětský ombudsman nazývá své oponenty pedofily, Vladimir Putin označil bílé stužky, symbol ruské opozice, za kondomy, a ruští poslanci bez studu hlasují za své nepřítomné kolegy.

Jen tak mezi řečí, ani ta česká politická kultura není kdoví jak na výši. Není moc obvyklé, aby prezident země dával v inauguračním projevu na jednu úroveň korupčníky, neonacisty a novináře. Ale od Rusů se máme zatím ještě hodně co učit.

Není ani tak zajímavé, že majitel a šéfredaktor Moskovského komsomolce Pavel Gusev podal na Isajeva za jeho tweety trestní oznámení. Nepodstatná je i křečovitá obhajoba a vysvětlování Isajevova chování od jeho kolegů - údajně není fér nazývat poslankyně politickými běhnami (Dmitrij Medveděv, ač předseda Jednotného Ruska, se samozřejmě do konfliktu nemíchá a stojí tradičně stranou).

Celý spor, se vší pravděpodobností, brzy vyšumí, jako vyšuměl skandál šéfa ruských vyšetřovatelů Alexandra Bastrykina, který loni v červnu odvezl novináře opoziční Nové gazety do lesa a vyhrožoval mu likvidací.

Konflikt mezi novináři a legitimizujícím objektem ruského režimu je naopak zajímavým modelovým příkladem, jak v Rusku funguje vytváření umělé internetové reality. Dnes už totiž prokremelští mládežníci masově nechodí demonstrovat před domy oponentů, ale vedou svůj „ideologický“ boj ve virtuálním prostoru.

Takový boj s oponenty má hned několik výhod. Stačí několik očerňujících blogových textů, správný hashtag, určitý počet uživatelů a povel k útoku – a vymývání mozků skrz internet a zahlcování prostoru může začít.

V neděli odpoledne šéf internetových projektů mládežnického hnutí Molodaja Gvardija Jednotného Ruska Gennadij Gurjanov vytvořil na Twitteru hashtag #ProstiMKtutki a odstartoval lavinu tweetu, které si uživatelé soustředění v diskreditační síť navzájem kopírují. Když byl připraven diskreditační blog a následně prohlášení obskurního hnutí Za mravnost, mládežničtí uživatelé je rovněž začali šířit.

O organizovanosti celé akce vypovídá nejen identické texty zpráv, ale i přibližně stejný počet tweetu, které s hashtagem jednotlivý prokremelští mládežnici posílají.

Jaký to má dopad na formování konkrétního segmentu ruského internetového prostoru? Například jakási Olga Kisluchinová, která, jak uvádí v záhlaví, touží po bohatém manželovi a nikdy nepracovat, má více 1 600 odběratelů, její kolegyně ze Saratova pod nickem Patriotka má přibližně 1,5 tisíc odběratelů. Uživatel politolog_alt z Altajského kraje má dokonce bezmála 6 tisíc odběratelů, jeho kolega Aragon Aragonskiy skoro 12 tisíc.

Tito uživatelé a jim podobní tvoří uzly, přes které se šíří účelová informace k dalším uživatelům. Díky lavinovému efektu se „potřebná informace“ okamžitě objeví na stránce více jak desítky tisíc tweetujících Rusů.

Další uživatelé jsou pouhými mrtvými dušemi, které mají navodit dojem masovosti, a tím vytvořit pozadí pro celou operaci. Svědčí o tom stejné ikonky u Vani Vinogradova, Maxima Michajlova a Sani Morozova, nebo třeba u Tarase Michajlova, Olega Ivanova a Artjoma Danilova.

Takové operace mají, oproti klasickým sdělovacím prostředkům, které Kreml přímo nebo nepřímo ovládá, výrazné výhody. Informace je krátká, šíří se rychle a automaticky. K diskreditaci oběti může být použita záměrná lež, proti které se nemůže nijak bránit. Operace jsou současně finančně nenákladné, zato z hlediska rozsahu a dosahu efektivní.

Šíření podobných informací slouží přitom nejen k diskreditaci, ale zároveň ke zpětné indoktrinaci mládežníků, kteří nekriticky vnímají obsah šířených zpráv.

K podobným útokům na Twitteru dochází několikrát týdně. Například na stránce zmiňované Olgy Kisluchinové jsou pouze zprávy s politickými hashtagy. Uživatelka se přitom za posledních sedm dní zapojila do šesti tweetových útoků. Nechybí na její stránce ani diskreditace opozičního poslance Gudkova (#AmerikanskijG), pošpinění lídra ruské opozice Alexeje Navalného (#LžeAdvokatNavalnyj) nebo samozřejmě obligátní hashtag #ZaPutina.

K podobným operacím přitom nedochází pouze na síti mikroblogů, ale také v internetových diskuzích, na blozích nebo v komentářích pod samotnými blogy.

Nedávná vlna internetové podpory Karla Schwarzenberga, která ho měla katapultovat do prezidentského křesla tak, při srovnáním s tweetovými útoky ruských mládežníků, vypadá jako čirý amatérismus. A díky bohu za to.