Revize amerických plánů ohledně umístění ve střední a východní Evropě prvků protiraketové obrany může být příslibem nové éry vztahů mezi Moskvou a Washingtonem. Zatím však mlhavým.

Minulý čtvrtek Barack Obama postavil za umístěním prvků amerického protiraketového systém v České republice a Polsku interpunkční znaménko. Spíše výpustku, než tečku.

Projekt, tak jak byl administrativou prezidenta Bushe plánován, realizován nebude. Zamění ho námořní protiraketový systém Aegis, určený pro obranu před raketami střední dosahu. Podle zástupce předsedy Sboru náčelníků štábů ozbrojených sil USA Jamese Cartwrighta radiolokační zařízení bude umístěno blíže ke Kavkazu.

V střednědobém horizontu se zároveň plánuje ve střední a východní Evropě rozmístit rakety SM-3, které by sloužily jako segment plánového protiraketového deštníku.

Informace o přehodnocení amerických plánů vyvolala u určité části české politické a mediální scény až nezdravě emotivní reakce. Jakoby Washington hodil střední a východní Evropu přes palubu, nebo rovnou do chřtánu ruského medvěda.

Taková pozice spíše připomíná stížnost neprávem ukřivděného. Radar totiž od samého začátku nebyl vnímán jako pomoc strategickému partnerovi, ale stal se symbolem odstranění z ČR nálepky „východní Evropa“ a především zhmotnění česko-americké družby. Nikoliv bezpečnostní rozměr, ale rozměr ideologický hrál v tomto případě hlavní roli.

V honbě za identifikací se Západem byly častokrát přehlíženy mezinárodní uskupení, jako je Severoatlantická aliance nebo Evropská unie, které pro republiku představují, v politickém i bezpečnostním smyslu, reálnou pojistku před „hrozbou z Východu“. Naopak poptávka byla po přímém americkém patronátu.

Tento patronát však působil poněkud pokřiveně. Česká republika byla ochotna vplout do sféry vlivu Spojených států, ale nic za to, kromě verbální podpory americké politiky, nenabízela.

Když Washington pod tíhou vyostřené situace v Afghánistánu, KLDR a na Blízkém Východě revidoval své zahraničněpolitické priority a zájem o postkomunistickou Evropu se z jeho strany změnil, bylo to najednou žárlivě vnímáno jako podkopání principu nadstandardního spojenectví.

Význam protiraketové obrany ve středovýchodní Evropě však dalece přesahuje takový provinciální pohled. Protiraketová obrana je z geopolitického hlediska především jedním z aspektů rusko-amerických vztahů.

Jím byla na začátku 90. let, kdy prezidenti obou států plánovali vytvořit tzv. globální obranný systém, v polovině 90. let, kdy se protiraketová obrana stala předmětem jednání o dohodě omezující strategické útočné zbraně (START II), ale zejména v novém tisíciletí, kdy se po Washingtonem iniciovaném vypovězení smlouvy o protiraketové obraně stala jednou z příčin zhoršení vztahů mezi Ruskem a Spojenými státy.

Změna plánů ohledně umístění prvků protiraketové obrany ve středovýchodní Evropě tak nemohla neovlivnit i tuto oblast.

Z hlediska rusko-amerických vztahů lze přehodnocení vybudování protiraketového štítu v České republice a Polsku považovat za pružný krok, jehož prostřednictvím se zvýšil potenciál možné spolupráce mezi Moskvou a Washingtonem v klíčových otázkách.

Administrativa Baracka Obamy si se vší pravděpodobností uvědomila, že Spojené státy již sami na roli garanta světové bezpečnosti nestačí a musí se otevřít daleko širší spolupráci, přesahující tradiční partnery. Bez této širší spolupráce totiž bude těžké řešit problémy, které se v mezinárodních vztazích navršily. Íránským a severokorejským jaderným programem počínaje, bojem s terorismem a jaderným odzbrojení konče.

Revize plánů na umístění radaru a interceptorů ve střední a východní Evropě přitom zapadá do politiky restartu rusko-amerických vztahů. Odstranění obavy Kremlu z vychýlení jaderné parity přineslo možnost změnit tón vzájemného dialogu. Současně modifikovaná protiraketová obrana má i nadále chránit americké základy a partnery před napadením ze strany pravděpodobného protivníka.

Nadále však zůstává otevřená otázka, jak americký krok bude hodnocen v Kremlu. První reakce svědčí o tom, že Rusko Obamovu rozhodnutí přivítalo. Ministerstvo obrany dokonce potvrdilo, že v souladu s ním v Kaliningradské oblasti neumístí raketový systém Iskander.

Zároveň se nabízí spekulace o možné rusko-americké spolupráci v oblasti protiraketové obrany. Nejen v rámci centra pro výměnu údajů o raketových startech, jež mělo podle podepsaného memoranda vzniknout již v roce 2000, avšak zůstalo pouze na papíru. Uskutečněn může být i návrh Vladimira Putina, který zazněl na zasedání G8 v roce 2007, na společném využívání radiolokační stanice Gabala v Ázerbájdžánu.

Přehnaný optimismus však mírní stálý představitel Ruské federace v Severoatlantické alianci Dmitrij Rogozin. Podle jeho slov se skutečně „ledy pohnuly“, nicméně Rusko nehodlá s nikým obchodovat. „Hovořit o nějakém obchodování není v tomto případě možné. Američané ve skutečnosti pouze opravili svou chybu. A my nemusíme platit za to, že někdo opravil svou chybu,“ dodává.

Rogozin také zpochybnil, že by námořní verze americké protiraketové obrany byla pro Rusko výhodnější, než pozemní. „Lodě, na kterých budou umístěny prvky strategické protiraketové obrany, mohou dnes plavat v jednom místě a zítra v druhém. V případě nějakého napětí mezi Ruskem a NATO nebo Ruskem a USA mohou připlout k našim břehům.“

Současně náčelník ruského generálního štábu Nikolaj Makarov prohlásil, že Rusko nebude souhlasit s žádnou formou protiraketové obrany, kromě společné rusko-americké.

Rozhodnutí Obamovy administrace tak zatím představuje pouze záblesk řešení rusko-amerického sporu okolo protiraketové obrany, nikoliv jeho definitivní konec. Radovat se z oteplení vztahů mezi Moskvou a Washingtonem, nebo naopak spílat americkému prezidentu za ústupek Kremlu je tedy předčasné.