Syrská tragédie pokračuje. Soudě podle televizních záběrů jsou velká města země zničena skoro jako Stalingrad (pokud ovšem jsou všechny ty záběry skutečně ze Sýrie). Roste počet obětí, byť spolehlivost zdrojů dokumentujících tento růst je asi sporná. Jenže i kdyby počet obětí ve skutečnosti byl nižší či dokonce podstatně nižší než se veřejnosti trvale servíruje, jsou poměry v zemi lidskou tragédií. Západ se rozhodl do původně vnitrosyrské války přímo vojensky nevstupovat, NATO hraje – na rozdíl od Libye - mrtvého brouka. Cíl politiky Západu je ovšem jasný – změna režimu, odstranění prezidenta Bašára Asada.
Jedním z důvodů dnešních hospodářských problémů naší země (hospodářský pokles; stagnace a v posledním roce už dokonce pokles životní úrovně většiny obyvatelstva; každoročně stamiliardové deficity, pokles průmyslu, hluboký pád stavební výroby atd.) je neschopnost ekonomických analytiků a novinářů provést realistickou a pravdivou analýzu příčin tohoto stavu. Nechce se mi věřit, že by odborníci právě v těchto okruzích byli tak neschopní anebo předpojatí, aby nebyli schopni udělat plně kvalifikovanou analýzu.
Vzpomínám si, jak na jaře roku 2005, tedy v době, kdy jsem byl českým premiérem, začal Václav Klaus v zahraničí vykládat své poněkud výstřední názory na Evropskou unii. Ty názory byly v rozporu s linií mé vlády. Sdělil jsem tehdy veřejnosti, že prioritu v určování zahraničně – politické linie země má vláda a nikoliv prezident. A že pokud se V. Klaus chce ještě někdy v budoucnu vydat na zahraniční cestu, musí to respektovat. Jinak mu vláda nemusí služební cestu za peníze daňových poplatníků schválit. Prezident V. Klaus pochopil a stáhnul se.
„Miluji konsensus - na základě toho, co chci já.“ Tento výrok charakterizuje Margaret Thatcherovou asi nejlépe. Rozhodnost, kategoričnost, jednostrannost, až papežské přesvědčení o vlastní neomylnosti byly jejími nejpříznačnějšími rysy.