Počátkem září minulého roku byla jmenována první vláda premiéra Topolánka, která dostala důvěru až na druhý pokus v mírně pozměněném složení a s použitím politické korupce při získání dvou někdejších poslanců ČSSD.
Předseda ODS je ovšem v čele exekutivy už jeden rok a to je dobrá příležitost shrnout zahraničně-politické počínání jeho vládního týmu. Tím spíše, že on sám se k takovému kroku nemá. A není se mu ani co divit – ten souhrn je totiž více než chabý. Snad se skoro dá říci, že mezinárodní působení současné české vlády naší zemi neprospívá, ale škodí.
S jakými výsledky na úseku zahraniční politiky opouštěla Strakovu akademii vláda pod mým vedením ? Porovnejme si to s výsledky současné vlády.


Základním východiskem pro další upevnění postavení ČR v Evropě a ve světě byly intenzivní kontakty se zahraničními partnery – v Praze i v zahraničí . Za 13 měsíců ve funkci premiéra před volbami do Poslanecké sněmovny – a prakticky celé toto období vlastně v předvolební kampani - jsem navštívil na 30 zemí. Řadu z nich, konkrétně v Evropě, opakovaně. V Praze jsem přijal na 20 hlav států a předsedů vlád.
Co z toho vzešlo ?
Česká republika byla v té době v Evropské unii respektovaným, vyhledávaným a spolehlivým partnerem. Byl jsem v prosinci 2005 u dojednání téměř 860 mld. Kč pro naše potřeby z evropských fondů na období 2007 – 2013. Je to nejvíce na jednoho obyvatele ze všech členských zemí EU. Naše země byla vnímána jako výrazná složka celoevropského úsilí o prohloubení a rozšíření evropského projektu. Snaha vlády pod vedením ČSSD najít východisko ze situace vzniklé odmítnutím v referendu ve Francii a v Nizozemí k tehdejší Ústavní smlouvě byla v hlavních městech Evropy pozorně vnímána. Jak ve vládě, tak později v opozici ČSSD správně orientovala svou snahu na zachování hlavních rysů Ústavní smlouvy. To se - jak známo – podařilo.
A dnes? Topolánkova vláda učinila za jediný rok Českou republiku v Evropě potížistou hrozícími vety. Ochotně vytvořila eurofobní osu s dnešním polským politickým vedením. Zpochybňovala přitom nejen potřebu, ale i smysl evropské integrace. Její torpédování snah o zachování podstaty Ústavní smlouvy je v tomto směru ilustrativní. Jen díky tomu, že na poslední chvíli „stáhla vlajku“ nedostala naši zemi v Evropě do ještě komplikovanější situace. Je ovšem pro tuto vládu příznačné, že s masivní podporou převážné části našich médií tvrdí, že na Evropské radě „byla
úspěšná“.
Uvědomuje si vůbec vláda jaké východisko svým dosavadním postupem takto vytváří pro naše předsednictví v EU v I. polovině r. 2009 ? Myslím si, že nikoliv!

Svou neschopností vláda citelně komplikuje čerpání už zmíněných peněz z evropských fondů. Celkově je tedy více než zjevné, že až na pár výjimek dnešní česká vláda a její premiér prostě nemají v Evropě dlouhodobější partnery. Jenže to si země s naším geopolitickým umístěním a tradiční otevřeností své ekonomiky nemůže dlouhodobě dovolit.
Svým arogantním postupem k americkému radaru na našem území začala vláda ve skutečnosti komplikovat naše vztahy s USA. Tedy s naším klíčovým spojencem v NATO. Každé malé dítě ví, že vznik Československa, dnes tedy České republiky, je úzce spjat s USA. V zemi, jejíž západní část osvobodila od fašistické okupace americká armáda a jejíž veřejnost má tradičně k Američanům příznivý vztah, Topolánkova vláda vyvolává svou radarovou obsesí protiamerické nálady. A posiluje je nepodloženým vyvoláváním velkých očekávání brzkého zrušení vízové povinnosti. Tady opravdu již přestává legrace. Vztahy s USA jsou pro nás příliš důležité, než aby se k nim dalo přistupovat takto neodpovědně a amatérsky.
V době mého působení v čele exekutivy jsme měli výborné vztahy se všemi našimi sousedy. Tak dobré jako nikdy. Vyžadovalo to ale soustavné i osobní kontakty s politickým vedením těchto států. Ať to byl R. Fico či M. Dzurinda, G. Schröder či
A. Merkelová, W. Schüssel nebo A. Gusenbauer, F. Gyurcsány nebo M. Belka. Nelze se bavit jen s těmi, kdo s Vámi souhlasí, ale je nutné se bavit i s těmi, s nimiž se v lecčems můžete lišit. To je ovšem diplomatická abeceda, pane Topolánku.
A jak to vypadá se sousedy dnes ?
Protiněmecký syndrom této vlády je velmi zřetelný. Vypadá to, že si pánové v modrém nevšimli, že 2. světová válka skončila před 62 lety. Zřejmě se jim hodí vyvolávat duchy minulosti. Když ale má vláda před 2 lety učinila gesto vůči německým antifašistům, našim někdejším spoluobčanům, vyvolalo to u ODS pěnu u úst. Vláda jedná, jako by Německo nebylo náš největší obchodní a ekonomický partner. Jako by nebylo jednou z klíčových zemí EU. Jako by nás s ním nepojily nejen tragické dějinné kapitoly, ale v současnosti i množství příznivých a přínosných historických, kulturních a lidských vazeb.
Když jsem byl premiérem, nebyly na našich hranicích s Rakouskem razantní, agresivní až provokační blokády. Jistě, blokády byly i tehdy a jako takové jsou nepřijatelné. Ale tehdy to bylo politicky zvládnuté téma, byť nikoli definitivně vyřešené. Dnes se Topolánkova vláda naparuje svým protirakouským „češstvím“
či - jak ona tomu říká - hájením „národních zájmů“. Temelín je nepochybně složitá věc. Ale určitě se nedá řešit furiantstvím.
Nepřijatelné ignorování rakouských zájmů jako našeho souseda je jasně vidět také v otázce amerického radaru u nás. Vyžaduje opravdu velikou míru mentálního „ zašprajcování“ si myslet, že Rakousko jako země tradičně neutrální bude lhostejně přihlížet jak mu za humny roste součást amerického globálního protiraketového systému. Tím jsem zase u diplomatické abecedy - v diplomacii se v těchto situacích používají instrumenty už dlouho, předlouho známé, jako jsou konzultace, dialog, negociace.
Ve Strakově akademii jsem vždy věnoval mimořádnou pozornost Višegrádu. Je to velmi dobře mezinárodně politicky zavedená „ obchodní“ značka. Právě na setkání premiérů Višegrádu v Budapešti s tehdejším britským ministerským předsedou T. Blairem v prosinci 2005 jsem učinil základní krok ke konečnému výsledku, pokud jde o náš „příděl“ z evropských fondů. A dnes ? Jen malý praktický příklad – Topolánkova vláda dala na základě Višegrádu dohromady jakousi nátlakovou skupinu k urychlení zrušení amerických víz pro občany těchto zemí. Výsledek ?
Prezident Bush dodržel slovo, chystá se podepsat příslušný zákon amerického kongresu. Pro nás je to zákon dobrý – ale jen pro nás a pro Estonsko. Jsem zvědav jak v této situaci projeví vláda solidaritu s dalšími zeměmi Višegrádu. Že by spoléhala na někdejšího zaměstnavatele místopředsedy vlády A.Vondry, americkou společnost Dutko ?
Topolánkova vláda v podstatě vycouvala z Balkánu, omezuje se na deklarování teze o vysoké prioritě této části Evropy. Nevím ale o tom, že by od loňského září navštívil třeba Bělehrad ministr zahraničí neřku-li předseda vlády.
V listopadu 2005 jsem byl v Sarajevu, Bělehradě, Podgorici, Prištině a Záhřebu. Výsledek – např. v Bosně a Hercegovině letos na jaře ČEZ prakticky finalizoval kontrakt o výstavbě elektrárny v Gacku v hodnotě kolem 1,3 mld. EURO. Cožpak je i v tomto případě třeba připomínat, že Balkán je oblast našich národních zájmů, kde se již delší dobu efektivně prosazují nejen naše velké, ale i střední a menší podniky? Takže zase abeceda - bez politické podpory to nepůjde na Balkáně automaticky - pane Topolánku.
Mou politiku „všech azimutů“ Topolánkova vláda systematicky bourá. Světoví hráči jako Rusko, Čína, Indie , Japonsko či Korejská republika , Asie vůbec, jsou zcela mimo její pozornosti. V dnešním globalizujícím se světě, jehož těžiště se přesouvá právě do Asie !!! A s našimi tradicemi spolupráce v těchto zemích, které jsem všechny, s výjimkou Korejské republiky, jako premiér osobně navštívil.
Rusko je „neoimperiální“, Čína „komunistická“ a tak bych mohl pokračovat. Je vůbec někdo v této vládě, kdo si uvědomuje závažnost hanobení či poškozování ruských resp. sovětských vojenských hrobů u nás ? Vždyť pokud si něčeho Rusové opravdu váží, je to vojenské hrdinství.
Také prostor vytvořený mým osobním jednáním v Brazílii a Argentině zůstává nenaplněn. Zdá se tedy, že jediným „přínosem“ Topolánkovy vlády pro rozvoj našich vztahů s Latinskou Amerikou bude zrušení našeho velvyslanectví v Montevideu, sídle MERCOSURu.
Zvláštní pozornost si zaslouží tmářský postoj této české vlády k arabskému světu. Velmi dobré vztahy ČR s Izraelem, které považuji za samozřejmost, nemohou nebýt provázeny velmi dobrými styky s našimi arabskými přáteli. Rozhovory, které jsem vedl v Egyptě, v Tunisku a Maroku na počátku r. 2006 prokázaly to, co je obecně známo. Totiž, že naše možnosti tam jsou obrovské a že nás tam nejen znají, ale i chtějí. Na webu Úřadu vlády se však před časem objevuje nehorázný text připsaný předsedovi vlády, který sice nepřímo, ale zřetelně, označuje Araby za „moře barbarství“. To už zůstává rozum přímo stát. To není jen elementární neúcta a absence základní slušnosti vůči těmto zemím a jejich národům. To je hrubiánství vůči jedné z nejbohatších kultur a civilizací, kterými se lidstvo může ve svém vývoji pyšnit – vůči islámské kultuře a civilizaci.
Nemám nic proti tomu, naopak to dokonce vítám, že předseda vlády navštívil Gruzii, Pakistán, Afghánistán, chystal se do Etiopie a Jemenu, byť tam nakonec nejel. Jenže zase jsme u té abecedy – každá vláda má mít své priority a podle nich postupovat. Ovšem tato vláda postupuje systémově jen při likvidaci zahraniční politiky vlád předchozích, včetně a zejména té, které jsem stál v čele. Jinak žádný dlouhodobější program v jejím mezinárodním působení nevidím .
To nemůže skončit jinak než špatně – v Evropě budeme za politické komiky, ve světě se dostaneme na okraj globalizačních procesů. Takže nezbývá než této vládě vzkázat jediné – odejděte, odejděte co nejdříve. To bude váš hlavní přínos pro tuto zemi. Jako předseda ČSSD udělám vše, aby toto přání podle možností nezůstalo v zájmu této země jen na papíře.