Čtenáři Aktuálně.cz mi často vyčítají, že sociálně demokratické vlády vedly zemi jen k dluhům a vysokým daním. Za svůj politický život jsem si zvykl, že lidé se nejvíc zlobí kvůli věcem, o kterých mají zkreslenou představu. Zkusme si proto probrat fakta.

Pokud jde o našeho přeborníka v dělání schodků veřejných financí, opravdu to není sociální demokrat. Naprosto nedostižným v této oblasti zůstává náš pan profesor Václav Klaus. V roce 1995 činil schodek veřejných rozpočtů 13,4 % hrubého domácího produktu, v roce 1992 dokonce přes 20 % HDP. Pro srovnání, v době tří let, kdy jsem byl členem vlády já, byly tyto schodky na úrovni 2,9 až 3,5 % HDP. Matematik by řekl, že jde o řádový rozdíl.

Václav Klaus předával zemi s veřejným dluhem asi 13 % HDP, dnešní zadlužení činí kolem 30 % HDP. Bohužel, drtivá část tohoto zvýšení státního dluhu jde na účet placení dluhů za Václava Klause. Jen náklady sanace rozvráceného bankovního sektoru činily přes 400 miliard korun. To je zhruba polovina státního dluhu. Poté, co jsme zaplatili největší škody, veřejný dluh pátý rok stagnuje na úrovni zmíněných 30 % HDP. Devatenáct občanů EU 25 z dvaceti má v tomto ukazateli pravdy větší dluh než občan ČR. Menší dluh než my má jen jeden Evropan z třiatřiceti.

Dluhy se vždy včas platí. Česká republika, má v tomto směru léta pověst jednoho z nejspolehlivějších partnerů a finanční trhy ji za to odměňují příznivými úrokovými sazbami. Všechny státy v Evropě a všechny velké podniky ale pracují s určitým podílem stálého dluhového financování. Žádný stát v Evropě jistinu dluhu nesplatil. Splatné státní dluhopisy jsou nahrazovány jinými dluhopisy.

Každý dluh má náklady. Finanční dluh má viditelné náklady v úrocích, skrytý dluh se projevuje ve špatné infrastruktuře a justici, které dusí podnikání. Skrytý dluh se projevuje v nedostatku kvalifikace zaměstnanců, který brání vyšším mzdám a výnosu daní. Podniky i státy investují. Pokud se tvoří hodnoty, které budou sloužit desítky let v budoucnu (mosty, dálnice, vzdělání), je i morální otázkou, zdali mají být kompletně zaplaceny předem. Lidé si také kupují nemovitosti na hypotéky a auta na leasing. V podnikové ekonomice je to zcela jasné, bez investičního úvěru by v naší zemi nestála ani pětina investic.

Pokud jde o vysoké daně, sazby příjmových daní se za vlád ČSSD trvale snižovaly. U daně z příjmu právnických osob šlo o snížení daně z počátečních 39 % na současných 24 %, přičemž skutečné zdanění (po zohlednění odpočitatelných položek) se pohybuje na úrovni 17 %, což je stejné jako na Slovensku. Nejvyšší sazba daně fyzických osob se snížila z 41 % na 32 %. Snížily se daně i těm, které je nutno motivovat nejvíce, osobám s nízkými mzdami ohroženými chudobou a nezaměstnaností. Poklesly ale také daně z dividend, úroků a převodu nemovitostí.

Celkové zdanění včetně sociálního pojištění (složená daňová kvóta) dosáhlo v roce 2006 34,4 %. Znamená to, že kolem tří čtvrtin obyvatel EU 25 má vyšší daně než my. Jen necelá dvacetina má daně výrazně nižší. Celková úroveň zdanění (včetně pojištění) se nijak zásadně nezměnila.

Jak vidíte, česká sociální demokracie nechce ani víc přerozdělovat, ani daněmi bránit podnikání. Vysoký hospodářský růst trvá třetí rok. ČR zůstává na předních místech hodnocení přitažlivých investičních lokalit. Všechno to ale jsou jen hloupá objektivní fakta, která se těm, kdo chtějí říkat něco jiného, nelíbí. A tak je neberou v úvahu.