Když jsem se dozvěděl, že výkonná rada ODS odsouhlasila předložení Reformní smlouvy k posouzení Ústavnímu soudu z hlediska jejího souladu s ústavním pořádkem, myslel jsem si nejprve, že jde o žert či omyl novinářů. Ani ve své největší fantazii jsem si nedovedl představit, že Mirek Topolánek, v zápětí poté, co tuto smlouvu podepsal, začne svůj podpis tímto způsobem zpochybňovat.

Kdybych to měl připodobnit k běžnému životu, je to asi takové jednání, jako kdyby kupující po podpisu smlouvy o převodu nemovitosti řekl prodávajícímu: „Ale mimochodem, nejsem si vůbec jist, zda je můj úkon platný, protože pochybuji, že jsem plně příčetný.“
Ale vážně. To, jak se úspěšně a vytrvale daří vládní ODS zesměšňovat zahraniční pozici našeho státu nemá v novodobé historii České republiky obdoby. Chápu, že se občansko-demokratičtí politici zhlédli v xenofóbní, superkonzervativní a nacionalistické pozici Polska bratří Kaczynských a chtějí dělat vše, aby se jim podobali. Ale mám k tomu připomínku. Česká republika není Polsko. Zatímco Polsko svým způsobem vždy dráždilo své evropské kolegy neústupností jdoucí na samý okraj, mohlo si být vědomo toho, že jeho velikost a strategický význam způsobuje, že je sice interně odmítáno, ale nakonec si s ohledem na tuto sílu své prosadí. Pokud stejně hloupě postupuje Česká republika, je vnímána stalá více jako obtížný a unavující „partner“. Potom se ani nelze divit, že při hlasování o členství do Rady bezpečnosti OSN nedostaneme hlasy ani našich evropských kolegů.
Mirek Topolánek je prostě gigant. Na co sáhne, to ničí. Často sám sebe líčil jako valašského chachara. Václav Klaus jej naopak vylíčil jako člověka naprosto falešného a naprosto prázdného. Jaký předseda, taková strana. Mirek Topolánek a s ním i celá jeho strana jsou průnikem obou charakteristik. Už aby byly nové volby.