Proč Topolánek prohrál volbu do Rady bezpečnosti OSN
Když prezident Václav Klaus oznámil, že vystoupí v OSN a přednese projev, ve kterém bude relativizovat dopady globální změny klimatu a podíl člověka na něm, jedním z argumentů jeho obhajoby proč tak činí, byl i fakt, že vláda v tak závažném tématu nemá oficiální názor. To je bohužel fakt a i já jsem musel s Václavem Klausem v tomto souhlasit.
Vzhledem k tomu, že odborníci na zahraniční politiku se shodli, že právě role prezidenta Klause sehrála v našem neúspěchu při volbě za nestálého člena Rady bezpečnosti OSN klíčovou roli, přispěla k tomuto neúspěchu i vláda sama a to svojí trestuhodnou neaktivitou a neprofesionalitou. A bohužel, není to poprvé, kdy vláda Mirka Topolánka v oblasti zahraniční politiky působí jako družstvo „Horní Dolní“ na hřišti prvoligového týmu.
Zůstaňme pro začátek u zmiňované volby do Rady bezpečnosti OSN, kdy jsme byli považováni za favority a přesto jsme prohráli. Ačkoliv jsem předseda nejsilnější opoziční strany a ve sněmovně trávím bezmála každý její zasedací den, neslyšel jsem od vlády ani jednou byť jen kusou informaci o tématech našeho případného členství v této důležité instituci. Je otázkou, zda vůbec nějaké priority vláda Mirka Topolánka stanovila a zda premiér Topolánek nepojal celou kampaň za naše zvolení jako jeden velký výlet do New Yorku na účet nás všech. Pokud státníci světa a zejména z ostrovních a pobřežních států slyšeli mluvit o jednom z celosvětových témat, kterým hrozba globální změny klimatu jistě je, poprvé Václava Klause, toho času nejvyššího ústavního činitele ČR, museli logicky dospět k názoru, že popírání klimatických změn a odpor k řešení jejich následků je oficiální politikou České republiky. Podle toho se také pravděpodobně při volbě zachovali. A možná nejen podle toho.
„Jak si kdo ustele, tak si také lehne“, dalo by se říci na adresu naší vlády. Faktem totiž je, že její politika okolo radaru ozbrojených sil USA na našem území se nese v duchu pověstného prostředníkového gesta premiéra Topolánka. Paralely mezi domácí a zahraniční politikou této vlády zde jsou nejen v gestech, ale i v činech. Umělé vytváření si nepřítele je většinou průvodním jevem obav z vlastní slabosti a je otázkou, zda právě tento důvod není tím hlavním, proč už si rok naše země pod vedením Topolánkova kabinetu vytváří s oblibou nepřátele místo přátel. A nejedná se jen o necitlivý vztah k Rusku, kdy se vládní představitelé chovají nabubřeleji, než nejhorší carští důstojníci, ale týká se to i některých členských států EU. V jejich případě naši ministři mluvili o překvapení ze změny názoru na volbu do Rady bezpečnosti, ale právě na základě těchto kroků naší vlády není překvapení zrovna moc správnou analýzou neúspěchu.
Pravděpodobněji došlo totiž k tomu, že pověstný hrnec trpělivosti u některých členů EU přetekl a jejich obrat při preferenci Chorvatska, nečlena EU před ČR, členského státu EU, je vlastně vysvědčením evropské politiky této vlády. Či spíše neevropské politiky současné vlády, chtělo by se říci. Zatímco totiž všichni státníci EU hledají shodu, zástupci ČR vždy opakovaně stojí na straně těch, kdo této shodě brání, ačkoliv je to naprosto v rozporu s českými národními zájmy. Jediným výsledkem jsou naše neúspěchy podobné výsledku volby za nestálého člena RB OSN.
Při pohledu na aktivitu premiéra i vlády jako celku při vytváření naší zahraniční politiky musí i volič ODS zarytě mlčet. Žádná aktivita prostě není. Místo pečlivého navazování vztahů, kontaktů a jejich permanentního následného udržování se naše zahraniční politika za této vlády omezuje na paušální nálepkování tu arabských států, tu Ruska, tu Číny, tu našich bezprostředních sousedů.
Nejhorší na celé věci je ovšem fakt, že vláda v této oblasti požívá nepochopitelnou mediální imunitu. Ačkoliv za rok fungování vlády Mirka Topolánka prohrála naše země prakticky každou zahraničněpolitickou bitvu, média místo příčin pomáhají vládě hledat většinou výmluvy. Takový přístup pochopí každý demokrat v dobách, jakými byla třicátá léta 20. století, kdy naše země procházela těžkým obdobím pod tlakem vzestupu extremistických hnutí a režimů. Dnes je to bohužel jen další důkaz neschopnosti našich novinářů, či v horším případě, jejich neobjektivnosti a všehoschopnosti zároveň. Je bohužel smutnou pravdou, že krytím neúspěchů této vlády naší zemi nepomohou. Naopak, přispějí k nevratnosti některých negativních kroků vlády Mirka Topolánka.
(Tento článek byl minulý týden odmítnut redakcí Hospodářských novin z důvodu údajné neaktuálnosti tématu, odmítnut byl také v Právu.)
Vzhledem k tomu, že odborníci na zahraniční politiku se shodli, že právě role prezidenta Klause sehrála v našem neúspěchu při volbě za nestálého člena Rady bezpečnosti OSN klíčovou roli, přispěla k tomuto neúspěchu i vláda sama a to svojí trestuhodnou neaktivitou a neprofesionalitou. A bohužel, není to poprvé, kdy vláda Mirka Topolánka v oblasti zahraniční politiky působí jako družstvo „Horní Dolní“ na hřišti prvoligového týmu.
Zůstaňme pro začátek u zmiňované volby do Rady bezpečnosti OSN, kdy jsme byli považováni za favority a přesto jsme prohráli. Ačkoliv jsem předseda nejsilnější opoziční strany a ve sněmovně trávím bezmála každý její zasedací den, neslyšel jsem od vlády ani jednou byť jen kusou informaci o tématech našeho případného členství v této důležité instituci. Je otázkou, zda vůbec nějaké priority vláda Mirka Topolánka stanovila a zda premiér Topolánek nepojal celou kampaň za naše zvolení jako jeden velký výlet do New Yorku na účet nás všech. Pokud státníci světa a zejména z ostrovních a pobřežních států slyšeli mluvit o jednom z celosvětových témat, kterým hrozba globální změny klimatu jistě je, poprvé Václava Klause, toho času nejvyššího ústavního činitele ČR, museli logicky dospět k názoru, že popírání klimatických změn a odpor k řešení jejich následků je oficiální politikou České republiky. Podle toho se také pravděpodobně při volbě zachovali. A možná nejen podle toho.
„Jak si kdo ustele, tak si také lehne“, dalo by se říci na adresu naší vlády. Faktem totiž je, že její politika okolo radaru ozbrojených sil USA na našem území se nese v duchu pověstného prostředníkového gesta premiéra Topolánka. Paralely mezi domácí a zahraniční politikou této vlády zde jsou nejen v gestech, ale i v činech. Umělé vytváření si nepřítele je většinou průvodním jevem obav z vlastní slabosti a je otázkou, zda právě tento důvod není tím hlavním, proč už si rok naše země pod vedením Topolánkova kabinetu vytváří s oblibou nepřátele místo přátel. A nejedná se jen o necitlivý vztah k Rusku, kdy se vládní představitelé chovají nabubřeleji, než nejhorší carští důstojníci, ale týká se to i některých členských států EU. V jejich případě naši ministři mluvili o překvapení ze změny názoru na volbu do Rady bezpečnosti, ale právě na základě těchto kroků naší vlády není překvapení zrovna moc správnou analýzou neúspěchu.
Pravděpodobněji došlo totiž k tomu, že pověstný hrnec trpělivosti u některých členů EU přetekl a jejich obrat při preferenci Chorvatska, nečlena EU před ČR, členského státu EU, je vlastně vysvědčením evropské politiky této vlády. Či spíše neevropské politiky současné vlády, chtělo by se říci. Zatímco totiž všichni státníci EU hledají shodu, zástupci ČR vždy opakovaně stojí na straně těch, kdo této shodě brání, ačkoliv je to naprosto v rozporu s českými národními zájmy. Jediným výsledkem jsou naše neúspěchy podobné výsledku volby za nestálého člena RB OSN.
Při pohledu na aktivitu premiéra i vlády jako celku při vytváření naší zahraniční politiky musí i volič ODS zarytě mlčet. Žádná aktivita prostě není. Místo pečlivého navazování vztahů, kontaktů a jejich permanentního následného udržování se naše zahraniční politika za této vlády omezuje na paušální nálepkování tu arabských států, tu Ruska, tu Číny, tu našich bezprostředních sousedů.
Nejhorší na celé věci je ovšem fakt, že vláda v této oblasti požívá nepochopitelnou mediální imunitu. Ačkoliv za rok fungování vlády Mirka Topolánka prohrála naše země prakticky každou zahraničněpolitickou bitvu, média místo příčin pomáhají vládě hledat většinou výmluvy. Takový přístup pochopí každý demokrat v dobách, jakými byla třicátá léta 20. století, kdy naše země procházela těžkým obdobím pod tlakem vzestupu extremistických hnutí a režimů. Dnes je to bohužel jen další důkaz neschopnosti našich novinářů, či v horším případě, jejich neobjektivnosti a všehoschopnosti zároveň. Je bohužel smutnou pravdou, že krytím neúspěchů této vlády naší zemi nepomohou. Naopak, přispějí k nevratnosti některých negativních kroků vlády Mirka Topolánka.
(Tento článek byl minulý týden odmítnut redakcí Hospodářských novin z důvodu údajné neaktuálnosti tématu, odmítnut byl také v Právu.)