Zeman kontra Sobotka, Hlinomaz kontra Babiš
Hlavním poznatkem českých novinářů z inaugurace nové vlády nebyl program koaličního kabinetu nebo plusy a minusy nových ministrů, ale faux pas na Hradě vedené po ose Sobotka – Zeman. Když jsem v sobotu dočetl úvahy o tom, jak nový premiér Sobotka nezvládl triviální administrativní úkon před jmenováním nové vlády, bylo to smutné vysvědčení i pro českou žurnalistiku. A jak prezident Zeman reagoval, aby jej zesměšnil.
Z komára velblouda na Hradě vyrobili
Podle míry negativního či pozitivního vztahu k prezidentovi komentující média charakterizovala jeho bonmot jako více méně pokleslý či naopak jako produkt nesmírného mistrovství.
Samozřejmě, že administrativní výkon Lidového domu při sepsání dopisu prezidentovi byl přímo žalostný. Svědčí to jednak o tom, že premiérovo administrativní zázemí prostě není kvalitní. A svědčí to také o tom, že nový premiér nevěnuje pozornost tomu, co podepisuje. Není koncentrovaný na věci nejvyšší státní důležitosti. Těžko si představit, že zcela klíčový dokument nový premiér podepisuje nekoncentrovaný a mezi dveřmi. Chtěl bych věřit, že je to zcela ojedinělé selhání nejbližšího okolí premiéra a jeho osobně. Pokud se z téhle kolosální chyby ihned nepoučí, máme se na co těšit. Budou to smutné a zejména rychlé konce.
A prezident, to je ještě mnohem smutnější kapitola příběhu. On prostě nemá schopnost, i když to vyžaduje zájem státu, potlačit svou neuhasitelnou touhu po pomstě. Nechci si idealizovat V. Klause, ale on většinou rozuměl tomu, co je to zachovat dekórum v zájmu státu. M. Zeman ne.
Oči celého národa byly upřeny v dlouho prezidentem oddalovaném okamžiku inaugurace nové vlády na premiéra a prezidenta. A očekávaly od obou státnický výkon a důstojnou podívanou.
Prezident – státník by poté, co mu premiér zašle dopis ke jmenování nové vlády, který není zrovna vzorem dokonalosti, premiéra zavolal telefonem a požádal jej o nový dopis. Bez chyb.
Vlastně prezident – státník podle zásady (spíše bonmotu), tak často v minulosti efektně používané právě M. Zemanem „orel mouchy nelapá“, by předal celou věc šéfovi své prezidentské kanceláře, aby ji vyřídil s úředníky nového premiéra. Práce pro všechny tak na dvě hodiny, ale bez půvabné kašparády. M. Zeman si zkrátka jednou zase užil. Státu to moc neprospělo.
A. Babiš v klepetech spravedlnosti
Řeknu jeden krásný příběh, který mně vykládal vynikající český herec. Nevyjádřím to ale tak působivě, jak jsem to od něj slyšel.
Kdysi si StB pozvala svérázného herce Josefa Hlinomaze, aby mu nabídla spolupráci. Bylo to asi tak: „Víte, pane Hlinomazi, Vy se pohybujete hodně mezi lidmi. A nás by zajímalo, co si ti lidé jako myslí“. Hlinomaz na to: „To jako myslíte, že bych Vám práskal?“ Estébák věc mírnil: „No tak bych to zrovna nevyjádřil. Ale informace bychom potřebovali.“ A Hlinomaz: „Tak tedy jo, beru to.“ A estébák na to replikuje: „Výborně a co byste si přál, pane Hlinomazi, abychom pro Vás udělali zase my? Jaké máte přání?“ A J. Hlinomaz to rozčísl: „Přál bych si, abyste mně nechali ušít uniformu.“ A celá nabídka práskačství pro J. Hlinomaze byla jednou provždy vyřízena.
Zažil jsem sám ostatně něco podobného, i když jako J. Hlinomaz jsem se vůči StB neodvážil postupovat. Ale StB po dvou schůzkách se mnou – proběhly v restauraci, jak jinak – došla sama k názoru, že spolupráce se mnou se konat nebude. A upřímně, nic se mi tak hrozného poté nestalo, když jsem nabídku StB odmítl. Nepracoval jsem sice v zahraničním obchodě jako A. Babiš, ale v restauračním stravování. Nepsal jsem sice hlášení estébákům, ale dělal jsem zajímavou práci v oboru, který jsem vystudoval.
A.Babiš to předvoláním svědka – estébáka k soudu trochu přehnal. Jakou cenu má svědectví estébáka? Proč z nás dělá blbce, ještě větší nežli jsme.
Upřímně, zákonem o lustracích musí každý liberálně založený člověk pohrdat. Ale tenhle zákon přes dvacet let vymezoval hřiště, určoval pravidla hry. Všichni ta pravidla respektovali. A najednou se přijde na to, že jsme si sice u nás všichni rovní, ale někteří jedinci jsou si jaksi rovnější. Smutné na tom je, že u toho asistuje sociální demokracie a nikomu z jejích představitelů se vůbec nezdá celá věc nemorální. Tak moc chtějí být ve vládě.
Proti akci Langer – Dalík a spol. při zajištění stoprvního a stodruhého hlasu (Pohanka a Melčák) pro Topolánkovu vládu na přelomu let 2006 a 2007 je to určitě legranda. Morálku v české politice nelze tedy najít ani napravo, ani nalevo. Vlastně se sociální ani křesťanští demokraté kvůli Babišově agentství ani nezapýří. Je to smutné. Co pak můžeme čekat od obyčejných občanů?
Z komára velblouda na Hradě vyrobili
Podle míry negativního či pozitivního vztahu k prezidentovi komentující média charakterizovala jeho bonmot jako více méně pokleslý či naopak jako produkt nesmírného mistrovství.
Samozřejmě, že administrativní výkon Lidového domu při sepsání dopisu prezidentovi byl přímo žalostný. Svědčí to jednak o tom, že premiérovo administrativní zázemí prostě není kvalitní. A svědčí to také o tom, že nový premiér nevěnuje pozornost tomu, co podepisuje. Není koncentrovaný na věci nejvyšší státní důležitosti. Těžko si představit, že zcela klíčový dokument nový premiér podepisuje nekoncentrovaný a mezi dveřmi. Chtěl bych věřit, že je to zcela ojedinělé selhání nejbližšího okolí premiéra a jeho osobně. Pokud se z téhle kolosální chyby ihned nepoučí, máme se na co těšit. Budou to smutné a zejména rychlé konce.
A prezident, to je ještě mnohem smutnější kapitola příběhu. On prostě nemá schopnost, i když to vyžaduje zájem státu, potlačit svou neuhasitelnou touhu po pomstě. Nechci si idealizovat V. Klause, ale on většinou rozuměl tomu, co je to zachovat dekórum v zájmu státu. M. Zeman ne.
Oči celého národa byly upřeny v dlouho prezidentem oddalovaném okamžiku inaugurace nové vlády na premiéra a prezidenta. A očekávaly od obou státnický výkon a důstojnou podívanou.
Prezident – státník by poté, co mu premiér zašle dopis ke jmenování nové vlády, který není zrovna vzorem dokonalosti, premiéra zavolal telefonem a požádal jej o nový dopis. Bez chyb.
Vlastně prezident – státník podle zásady (spíše bonmotu), tak často v minulosti efektně používané právě M. Zemanem „orel mouchy nelapá“, by předal celou věc šéfovi své prezidentské kanceláře, aby ji vyřídil s úředníky nového premiéra. Práce pro všechny tak na dvě hodiny, ale bez půvabné kašparády. M. Zeman si zkrátka jednou zase užil. Státu to moc neprospělo.
A. Babiš v klepetech spravedlnosti
Řeknu jeden krásný příběh, který mně vykládal vynikající český herec. Nevyjádřím to ale tak působivě, jak jsem to od něj slyšel.
Kdysi si StB pozvala svérázného herce Josefa Hlinomaze, aby mu nabídla spolupráci. Bylo to asi tak: „Víte, pane Hlinomazi, Vy se pohybujete hodně mezi lidmi. A nás by zajímalo, co si ti lidé jako myslí“. Hlinomaz na to: „To jako myslíte, že bych Vám práskal?“ Estébák věc mírnil: „No tak bych to zrovna nevyjádřil. Ale informace bychom potřebovali.“ A Hlinomaz: „Tak tedy jo, beru to.“ A estébák na to replikuje: „Výborně a co byste si přál, pane Hlinomazi, abychom pro Vás udělali zase my? Jaké máte přání?“ A J. Hlinomaz to rozčísl: „Přál bych si, abyste mně nechali ušít uniformu.“ A celá nabídka práskačství pro J. Hlinomaze byla jednou provždy vyřízena.
Zažil jsem sám ostatně něco podobného, i když jako J. Hlinomaz jsem se vůči StB neodvážil postupovat. Ale StB po dvou schůzkách se mnou – proběhly v restauraci, jak jinak – došla sama k názoru, že spolupráce se mnou se konat nebude. A upřímně, nic se mi tak hrozného poté nestalo, když jsem nabídku StB odmítl. Nepracoval jsem sice v zahraničním obchodě jako A. Babiš, ale v restauračním stravování. Nepsal jsem sice hlášení estébákům, ale dělal jsem zajímavou práci v oboru, který jsem vystudoval.
A.Babiš to předvoláním svědka – estébáka k soudu trochu přehnal. Jakou cenu má svědectví estébáka? Proč z nás dělá blbce, ještě větší nežli jsme.
Upřímně, zákonem o lustracích musí každý liberálně založený člověk pohrdat. Ale tenhle zákon přes dvacet let vymezoval hřiště, určoval pravidla hry. Všichni ta pravidla respektovali. A najednou se přijde na to, že jsme si sice u nás všichni rovní, ale někteří jedinci jsou si jaksi rovnější. Smutné na tom je, že u toho asistuje sociální demokracie a nikomu z jejích představitelů se vůbec nezdá celá věc nemorální. Tak moc chtějí být ve vládě.
Proti akci Langer – Dalík a spol. při zajištění stoprvního a stodruhého hlasu (Pohanka a Melčák) pro Topolánkovu vládu na přelomu let 2006 a 2007 je to určitě legranda. Morálku v české politice nelze tedy najít ani napravo, ani nalevo. Vlastně se sociální ani křesťanští demokraté kvůli Babišově agentství ani nezapýří. Je to smutné. Co pak můžeme čekat od obyčejných občanů?