Nová vláda si ve fiskální oblasti neklade příliš silné cíle. Formulace, že „udrží schodek pod 3% HDP“, je cílem, který není ani příliš ambiciózní, ani mobilizační. Není k němu potřeba nic více, nežli udržet to, co již je. Nemůžu se zbavit dojmu, že nová koalice by si měla klást přece jen trochu náročnější domácí úkoly, nežli to v tomto případě udělala v rozpočtové oblasti. Myslím, že tím cílem by mělo být postupné snižování schodku státního rozpočtu až na úroveň kolem 1 % HDP tak, aby v případě významnějšího oživení české ekonomiky v letech 2016 – 2018 bylo možné již v roce 2018 dosáhnout vyrovnaného hospodaření státu. Myslím, že je to plně uskutečnitelný úkol.

Trochu se podivuji výkonu českých médií, která ve své většině před sněmovními volbami v květnu 2010 hysterizovala atmosféru s tím, že naše země směřuje s případnou vládou levice do Řecka a tedy k branám státního bankrotu a nyní mlčí. Podívejme se v této souvislosti na vývoj dvou významných makroekonomických ukazatelů, počínaje rokem 2005. Tím prvním je vývoj českého státního dluhu v letech 2005 – 2013:



A tím druhým ukazatelem je dluh sektoru vlády v % HDP v letech 2005 – 2013:



Jak je z údajů v obou tabulkách zřejmé, v letech 2005 – 2008 se dařilo zastabilizovat dluh sektoru vlády kolem 28 %. Podobným způsobem – bohužel již na jiné úrovni (kolem 46 %) může postupovat současná vláda. Státní dluh sice i v těch letech absolutně rostl, ale HDP tehdy vzrůstal rychleji nežli dluh vlády.

Pravá dluhová povodeň nastala po roce 2008, za pět následujících let se státní dluh zvýšil o ohromujících třičtvrtě bilionu, tedy průměrně zhruba o 150 mld. Kč ročně (!).

Nečasova vláda ve státním rozpočtu škrtala a škrtala až v letech 2012 a 2013 dovedla zemi k poklesu HDP. Přitom strukturální deficit po peripetiích vzestupu v letech 2008 a 2009 byl ještě v roce 2013 vyšší, nežli byl strukturální deficit před „reformami“ Topolánkovy a Nečasovy vlády. Prostě reformy se moc nepovedly. Přivodily ve finále hospodářský pokles a pokles reálných příjmů obyvatelstva (léta 2012 a 2013). Chtělo to zkrátka jiné pojetí reforem, reformy permanentní a ne skokové.

Základní cesty k vyrovnanému hospodaření státu jsou v zásadě dvě:

1. obnovení robustnějšího hospodářského růstu, což je možné nejdříve od roku 2016 v rozsahu 3 - 4% růstu HDP;

2. změna struktury daní a efektivnější výběr daní.

Růst hospodářství meziročními tempy mezi 3 – 4 % by v roce 2016 znamenal meziroční přírůstek daňových příjmů mezi 40 – 45 mld. Kč. K dosažení vyrovnaného nebo dokonce přebytkového státního rozpočtu je však potřeba dosahovat robustního hospodářského růstu nejlépe tři roky po sobě. Tedy pokud se vláda nechce vzdát rozumné sociální politiky (valorizace důchodů, růst mezd veřejných zaměstnanců, rozvoje institucí sociálního státu).

Vláda může udělat pro podporu hospodářského růstu mnohé a měla by začít nejlépe hned. Mezi prioritami vládního prohlášení ovšem tento cíl nenacházíme.

Vláda by měla především velmi cílevědomě postupovat při čerpání evropských peněz z té staré finanční perspektivy (2007 – 2013), zachránit, co se ještě zachránit dá a zejména v té nové (na léta 2014 – 2020). Postavit priority a zahájit cílevědomé čerpání těchto peněz.

Hledat cesty k přilákání významných zahraničních investorů do republiky a zvětšit tak příliv zahraničních investic v objemech dosahovaných v letech 2005 – 2007.

Rychle obnovit tempo veřejných investic, což ovšem bude do značné míry běh na delší trať. Administrativa ministerstev musí rychle přikročit k přípravě chybějící projektové dokumentace, výkupům pozemků atd. Zejména mám v této souvislosti na mysli liniové stavby. K dokončení celé dálniční sítě v naší zemi potřebujeme postavit ještě cca 1 700 km nových dálnic. Peníze ovšem nejsou to jediné, co je potřeba.

Nová vláda může mnohé udělat při formulaci a prosazení programů k obnově výstavby komunálních, sociálních a družstevních bytů. I to může pomoci českému stavebnictví, na nějž navazuje celá řada dalších oborů, z žalostné situace, v níž se nachází.

Ke zvýšení dynamiky výstavby veřejných staveb je konečně třeba začít využívat nástroje, jakým jsou např. PPP projekty.

K podpoře veřejných investičních projektů s vysokým multiplikačním efektem (výstavba bytů) a k podpoře exportu je možné použít finanční prostředky, které jsou bez užitku dlouhá léta na účtech státních firem (přes 20 mld. Kč).

Nový ministr financí se chce vydat cestou zlepšení výběru daní. To je jistě chvályhodné. Otázkou je, co se může v této disciplíně reálně povést. Kromě registračních pokladen nebo adekvátního rozpočtového opatření („chorvatského modelu“) A. Babiš zatím s žádným konkrétním návrhem na zlepšení výběru daní nepřišel. Upřímně, on ani neexistuje. Představa, že subjekty začnou s příchodem nové vlády platit vyšší daně, je naivní. Také nejbližší spolupracovníci ministra financí se veřejně vyjadřují mnohem realističtěji a zdrženlivěji nežli on.

Vláda se zatím nechce zabývat případnou změnou struktury daní. Nepochybně je ekonomicky i morálně plně ospravedlnitelné zavedení druhé sazby korporátní daně pro velké firmy více nebo méně oligopolního charakteru nebo chcete-li s dominantní pozicí na trhu ve svém oboru. Ze země v letech 2008 – 2012 odcházelo každoročně v průměru cca 250 mld. Kč dividend do zahraničí, na účty mateřských společností. Rozumné by bylo, aby v republice zůstalo z těchto peněz např. 30 až 40 mld. Kč, jistě by to nevedlo ke strádání zmíněných velkých, velmi ziskových firem se zahraniční účastí. A malých a středních českých firem by se tato daňová změna nedotkla.

Jisté možnosti pro růst daňových příjmů státu lze vidět v zavedení daně z finančních transakcí či u majetkových daní (daň z nemovitosti u majetků nad určitou hranici).

Nová vláda, respektive její premiér, by měl na úrovni Evropské rady požadovat společný postup zemí EU při eliminaci daňových rájů, a to v prvé řadě v Evropě.

Souhrnně tedy lze říci, že pouze za situace robustního hospodářského růstu a určitých změn struktury daní (případně zefektivněním jejich výběru) bude možné srazit rozpočtový schodek státu a současně vytvořit prostor pro růst reálných příjmů obyvatelstva a rozvoj institucí sociálního státu. Růst reálných příjmů posílí spotřebu obyvatelstva, což se zpětně pozitivně promítne v hospodářském růstu.

Mezi hlavními cíli vlády mně tedy chybí intenzivní podpora hospodářského růstu, úsilí o snižování schodku státního rozpočtu a zafixování dluhu sektoru vlády dlouhodoběji kolem úrovně 46 % HDP.