Výročí 21. srpna 1968 samozřejmě umožňuje velmi rozdílné interpretace. A to i když jsou historické reálie více nebo méně jasné. V tom je česká veřejnost více nebo méně jednotná.

Určitá společenská skupina, ne právě vlivná v reálném politickém životě země (její kandidáti ve volbách vesměs propadají), nazývaná obecně „pražskou kavárnou“, však využívá každé možnosti k tomu, aby hledala neexistující paralely ve vývoji v srpnu 1968 s dneškem. Při troše špatné vůle lze ovšem vždy takové  paralely najít. Útoky "pražské kavárny", v počtu několika desítek jejích příslušníků, směřovaly již včera vůči ruské ambasádě, neboť Rusko je jimi považováno za jakéhosi správce konkurzní podstaty zkrachovalého Sovětského svazu.  A tak se putinožrouti a rusožrouti, obecně tedy rusofobové, sešli včera v podvečer před ruskou ambasádou, aby hledali nebezpečí, které naší zemi nehrozí. Dnes zase několik desítek řvounů, pokřikovalo  před budovou Českého rozhlasu  při veřejných vystoupeních premiéra a předsedy poslanecké sněmovny. 

Ani já nejsem šťastný, že se premiérem stal člověk, který je trestně stíhaný, ale vláda jím vedená funguje a česká země zažívá slušný ekonomický i společenský rozvoj. "Pražská kavárna" něčeho podobného, jako nést odpovědnost za zemi a lidi, nebyla v zásadě nikdy schopná. Nevím, komu pomůže, když při více méně pietních shromážděních, jakým bylo shromáždění před budovou Českého rozhlasu k uctění šestnácti obětí, tedy lidí, kteří padli při obraně Českého rozhlasu 21. srpna 1968 před okupační mocí, bude docházet ke kraválům. Jak to správně dnes řekl premiér, každý si může v dnešní společnosti vytvořit svou stranu a já bych dovodil, že může  podpořit ty strany, které budou schopny sestavit po volbách  jinou vládu, než tu v čele s představitelem hnutí ANO. Zatím to tak ovšem nevypadá, česká pravice je akčně i ideově vyčpělá a bezzubá. Zmůže se jen na urážky a řvaní.

 
Jiří Paroubek